reklama
 
 

Henri Barbusse

14. 1. 2016
Francouzský spisovatel, politik a novinář.

Život

Henri Barbusse se narodil 17. května 1873 v Asnieres nedaleko Paříže v rodině novináře a dramatika. Matka byla Angličanka, když byly Henrimu tři roky, zemřela. Velmi brzy se seznamoval s francouzskou klasicistní a realistickou poezií. V té době ještě žili jeho oblíbení autoři Victor Hugo a Emile Zola. Sám začal psát a získal několik literárních cen, což mu otevřelo dveře do literárních salónů.

Základní údaje

Narození: 17. května 1873, Asnières, Hauts-de-Seine, Francie
Úmrtí: 30. srpna 1935, Moskva

Studoval v Paříži literaturu a filozofii. Po ukončení studia pracoval na ministerstvech vnitra a zemědělství a pak působil jako redaktor ve velkých nakladatelstvích. V roce 1914 přes své zdravotní problémy narukoval jako dobrovolník a zúčastnil se bojů 1. světové války, byl vyznamenán válečným křížem. Válečné zážitky zpracoval ve své knize Oheň, tento protiválečný román mu získal pozornost čtenářů na celém světě.

Protiválečné postoje vedly k Barbussově levicové orientaci. V roce 1923 se stal členem Komunistické strany Francie. Byl nadšený z Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku, kterou ve svém díle oslavoval. Často pobýval v Sovětském svazu. V roce 1917 založil protiimperialistickou skupinu Clarté, k níž se připojila řada významných spisovatelů (Romain Rolland, Anatole France, Henri Bataile, Upton Sinclair, H. G. Wells, Chaldres Vildrac, G. B. Shaw, Stefan Zweig, Heinrich Mann, Bertrand Russell), svou sekci měla i v Československu (Josef Hora, Helena Malířová, S. K. Neumann, Fráňa Šrámek a Ivan Olbracht). Zemřel 30. srpna 1935 v Moskvě, pohřben je v Paříži.

Dílo

Nejznámější díla

Oheň, Jasno

Henri Barbusse vstoupil do literatury básnickou sbírkou Plačky (1895). Psal také kritické eseje, např. Zola, spisovatel a revoluce. Z jeho pera vycházely politické pamflety (Dopisy duševním pracovníkům), povídky (Šílenství lásky), sociální a historické studie (Souvislosti, Ježíš, Stalin). Proslavil se za 1. světové války románem Oheň (1916), protože nepodlehl vybičovanému nacionalismu, ale s dokumentární přesností a upřímností vylíčil život obyčejných vojáků na frontě a v zákopech. Na tento román, který ovlivnil vznik dalších protiválečných románů ve světové literatuře, navázal ještě románem Jasno (1919). Pod stejným názvem (Clarté) založil ve stejném roce časopis a hnutí, které sdružilo evropskou levicovou inteligenci a značný ohlas i u nás.  Z cest po Sovětském svazu napsal několik reportáží (Gruzie, Rusko).

Oheň

„Ach, ach,“ praví první pán, „tak tohle jsou vojáci. Skutečně, tohle jsou praví vojáci.“ Přistoupí k naší skupině, trochu bojácně, jako v zoologické zahradě, a podává nejbližšímu ruku., ne bez neobratnosti, asi tak, jako když se podává slonovi kousek chleba. „He, he, oni pijí kávu.“ „Špína se říká,“ opravuje druhý muž. „Je to dobré, přátelé?“ Voják, jemuž je rovněž nevolno při tomto podivném a exotickém setkání, bručí, směje se a červená se, a pán praví: „He, he.“ Pak pokyne lehce hlavou a vzdaluje se pozpátku. „Výborně, výborně, přátelé. Jste stateční hoši.“ H. Barbusse, Oheň

Román Oheň s podtitulem Deník bojového mužstva vycházel nejdřív na pokračování ve znění poznamenaném redakčními a cenzurními zásahy. Na konci roku 1916 vyšlo první knižní necenzurované vydání, které vzápětí získalo Goncourtovu cenu. Román vznikal v zákopech 1. světové války, v nich autor strávil dobrovolně 22 měsíců a kde postupně měnil své dřívější názory a přikláněl se k levicové orientaci. Původní dokumentární deníkové záznamy a jednotlivé epizody reportážního charakteru byly postupně podřizovány základní krystalizující myšlence Ohně: vyjádření odporu k válce a proti těm, kdo ji rozpoutali a vedou. V díle se střídají a prolínají detailní a panoramatické záběry, v nichž je zachyceno jak myšlení a chování vojáků v dané situaci (především v podmínkách poziční války s pravidelným rytmem nasazení v první linii a odpočinku), tak i celková atmosféra války jako apokalypsy, avšak ještě častěji jako „strašlivé, nepřirozené únavy… bláta a kalu… nekonečné jednotvárnosti běd, přerušované prudkými dramaty…“. V obrazech krajin fronty, počasí, bitev se výrazně uplatňuje střídání světla a stínu, záblesků a temnot apod. Záměrné kladení „optických“ kontrastů, charakterizující autorovo vidění přírodní i válečné skutečnosti, doplňuje i kontrastní řazení kapitol.

   
reklama
Související články
   
reklama
reklama
komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama