reklama
 
 

Ivan Olbracht

20. 9. 2014
Levicový novinář a spisovatel Ivan Olbracht byl členem KSČ a jeho nejvýznamnější tvorba se vztahuje k Podkarpatské Rusi.

Životopis

Ivan Olbracht se narodil v roce 1882 jako Kamil Zeman. Aby ve jménech bylo méně jasno, jeho otec, rovněž spisovatel, ale také doktor práv se jmenoval Antonín Zeman, ale ve své literární praxi používal pseudonym Antal Stašek. Na rozdíl od něj si Olbracht pro své umělecké jméno vyměnil jak to křestní, tak příjmení.

Základní info

Narození: 6. ledna 1882, Semily

Úmrtí: 30. prosince 1952, Praha

Rodina: dlouholetá partnerka Helena Malířová, posléze manželka Jaroslava Kellerová

Ze semilského rodiště zamířil studovat gymnázium ve Dvoře Králové nad Labem. Po jeho dokončení v roce 1900 odešel do Berlína, aby se podobně jako otec vzdělal v oblasti práv. Po dvou letech pokračoval na pražské škole. U právních nauk nezůstal a přešel na filosofii, konkrétně historii a zeměpis.

Studium ale nedokončil, protože už od roku 1905 začal s přispívání do novin a žurnalistická kariéra ho přitáhla na tolik, že na akademické učení nebyl prostor.
Názor na život a společnost projevoval konstatně prací v levicových periodikách. Ve Vídní byl redaktorem sociální demokracie pro Dělnické listy, v Praze byla jeho redakcí Právo lidu. Politický příklon k marxismu ho dovedl už v roce 1920 na II. sjez Komunistické internacionály do Ruska. Od roku 1921 byl členem KSČ a začal s psaním pro Rudé právo.

Komunistická příslušnost ho dvakrát stála svobodu, když byl odsouzen k trestu odnětí svobody, a to v roce 1926 a 1928. Politicky se pro něj přitom stal klíčový rok 1929, kdy se postavil proti novému směřování československých komunistů pod vedením Klementa Gottwalda. Inicioval Manifest sedmi, což byl protest sedmi umělců, kteří nesouhlasili s bolševizací a podřízeností Moskvě. Vyšel v roce 1929 jako leták Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům. Ivan Olbracht byl kvůli tomu ze strany vyloučen.

Třicátá léta se tak stala příležitostí pro jeho literární práci, neboť podnikal delší pobyty na Podkarpatské Rusi. Během okupace za druhé světové války žil ve Stříbrci u Třeboně, zapojoval se do odboje a působil v ilegálním vedení komunistické strany. Po válce se opět stal jejím legitimním členem, a to v ÚV KSČ. Na nově vzniklém Ministerstvu informací Václava Kopeckého hned v roce 1945 byl jedním z kulturních prominentů ve vedení příslušného odboru. Olbracht měl na starost rozhlas, zatímco Vítězslav Nezval působil ve filmovém a František Halas v publikačním. Bývalý předseda Národního svazu novinářů František Bauer byl ve vedení tisku.

V roce 1946 uspěl ve volbách do Ústavodárného Národního shromáždění a byl poslancem za KSČ. Zemřel v prosinci 1952.

Dílo Ivana Olbrachta

Už z doby, než nalezl inspiraci na Podkarpatské Rusi, máme doloženy Olbrachtovi literární projevy. Ve všech je patrné jeho silné sociální cítění. Jeho debutem bylo O zlých samotářích z roku 1913, které shrnovalo tři povídky, v nichž Olbracht popisoval úděl vyděděnců, pro nějž je zlo nevyhnutelnou cestou. V roce 1916 publikoval Žalář nejtemnější, v němž pracoval s postavou muže, kterému handicap v podobě slepoty rozvrací manželství. V Podivném přátelství herce Jesenia zpracoval střet dvou rozdílných životních nátur - pracovitého, ale netalentovaného Jesenia s lehkovážným, byť nadaným Veselým.

Přehled nejdůležitějších děl

Nikola Šuhaj loupežník, Golet v údolí, Anna proletářka, Podivné přátelství herce Jesenia, Žalář nejtemnější, Země beze jména

Z roku 1928 pochází jedno z jeho nejznámnějších děl. Nese název Anna proletářka a je příkladem komunistické agitace. O zážitcích z vězení napsal v roce 1930 v Zamřížovaném zrcadle, které tak nese autobiografické a dokumentární prvky. Reportážní tendenci projevil už v roce 1920 s Obrazech ze soudobého Ruska, které přitom bylo neméně tendenční.

Podkarpatská Rus ho nejprve přivedla k sepsání reportáží vydaných v roce 1931 jako Země beze jména. O tři roky později knihu doplnily Hory a staletí. Vrchol přišle v roce 1933 s románem Nikola Šuhaj loupežník, v němž prolnul legendu o zbojníkovi s příběhem zasazeným do reality. Mluví se o něm jako o baladickém románu, protože hodně dbá i na přírodní lyriku, citování folklóru. Literární kritika dodnes uznává vysokou jazykovou úroveň, v obraznosti i přesnosti formulací.

Tuto linii tvorby uzavírá Golet v údolí z roku 1937, jehož součástí je i příběh O smutných očích Hany Karadžičové, v němž vyprávěl příběh lásky, který rozdělovala náboženská víra.

reklama
reklama
reklama
Komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama