Karel Teige

21. 6. 2015 14:22
Karel Teige byl levicově orientovaný publicista, výtvarník, kritik a teoretik umění, docent sociologie architektury a významná osobnost českého poetismu a surrealismu. Zemřel v roce 1951.
Toyen a Karel Teige
Toyen a Karel Teige | Foto: Wikipedia

Životopis

Narodil se v prosinci 1900 v Praze do rodiny archiváře a právníka Josefa Teigeho. Dětství strávil v Neveklově u Benešova. V roce 1911 začal studovat na reálném gymnáziu v Praze, kde byli jeho spolužáky např. Vladislav Vančura nebo Adolf Hoffmeister.

Během studií se mladý Karel věnoval literatuře, výtvarnictví či překladatelství. Již v roce 1916 poprvé vystavoval. Maturitu složil v roce 1919. Poté začal studovat na Filozofické fakultě Karlovy univerzity dějiny umění a estetiku. Absolvoval v roce 1923. Později se pokoušel získat doktorát se studií o Janu Zrzavém, ale to se z politických důvodů nezdařilo.

Karel Teige

Narození: 13. prosince 1990, Praha

Úmrtí: 1. října 1951, Praha

Rodina: družka Jožka Nevařilová

Od 20. let se levicově angažoval, když vstoupil do KSČ, která právě vznikla. V roce 1920 byl jedním ze zakladatelů pražského Děvětsilu, což byl svaz socialisticky orientovaných umělců. Mezi další členy patřili např. básník Jaroslav Seifert, architekt Josef Havlíček nebo spisovatel Karel Vaněk.

Na konci 20. let redigoval měsíčník ReD (Revue Devětsilu), který byl reprezentativním periodikem avantgardy v Evropě. Ve svazu také formuloval svou představu proletářského umění, které nemělo sloužit didakticky a sociálnímu sentimentu, ale tomu, čím tato třída žila – např. filmovými groteskami nebo kolportážními romány.

V roce 1924 napsal manifest Poetismus, kterým tento směr definoval. Nešlo o literární program, ale nahlížení na život a jeho prožívání. Hlavní myšlenkou bylo zaměřit se na současnost a její radostné okamžiky. Život měl být oproštěn od politiky a nahlížen optimisticky. Tyto myšlenky se projevily ve výtvarném umění (Toyen), básních (Vítězslav Nezval, František Halas), divadle či architektuře.

Od roku 1934 působil v Surrealistické skupině, jejíž myšlenky pro něj nebyly školou estetiky, ale spíše životní filosofií. O čtyři roky později během tzv. moskevských procesů vystoupil proti stalinské justici.

Osudného říjnového dne, protože dlouho nepřicházel, rozhodla se slečna E., že mu vyjde naproti. Čekala marně. Cestou se minuli. Teprve když se vracela, našla Teiga na refýži u Arbesova náměstí. Opíral se o litinový sloup a volal na ni. Jeho obličej byl zkřiven bolestnou křečí. Byla to už tvář poznamenaná smrtí. S námahou dopravila ho do svého bytu. Chůze už působila jen trýzeň. V bytě usedl a bylo mu těžko a zle. Spěchala zavolat lékaře. Chvíli to trvalo, než lékaře dostihla. Když se vrátila, byl Teige mrtev. Jaroslav Seifert o smrti Karla Teigeho

Jaroslav Seifert

Teige se zaobíral architekturou a začátkem 30. let se intenzivně zajímal o její sociologii a psal různé studie. Byl zastáncem funkcionalismu a konstruktivismu, které vnímal jako službu techniky lidem a příklon k funkci místo formy. Zajímal se také o film a fotografii.

Teige psal pro řadu periodik – Kmen, Ruch, Lidové noviny nebo Právo lidu. Později vycházely jeho články v časopisech Host, Národní osvobození, Pásmo, Sršatec, Stavba, Var nebo Tvorba. Přispěl také do řady sborníků, po válce psal často do revue Kvart.

Po roce 1945 od některých svých názorů ustoupil, ale nadále odmítal schematismus umění, které mělo sloužit ideologii, čímž vystoupil z tehdejší komunistické kulturní politiky. Po roce 1948 byl izolován a obviněn z trockismu. Zemřel na srdeční infarkt 1. října 1951.

Dílo Karla Teigeho

Kromě prvního manifestu Poetismu (1924) se podílel v roce 1928 a 1930 na dvou dalších. Rozsáhlá práce K sociologii architektury (1930) mu přinesla hostování coby docenta sociologie architektury a estetiky na výtvarné škole Bauhaus v Dessau.

V díle Svět, který voní (1930) se zabýval dějinami novodobé poezie z hlediska poetismu. Poezii zde vnímal jako nástroj k osvobození ducha a měla podle něj být zbavena ideologie a mířit k vytvoření nového člověka. Ve studii Jarmark umění (1936) kritizoval komercializaci buržoazního umění.

Výběr z děl

studie a vědecké práce: Stavba a báseň, Jarmark umění, Soudobá mezinárodní architektura, Nejmenší byt, Jan Zrzavý, Vývoj sovětské architektury

Vydal několik architektonických studií – K sociologii architektury (1930), Nejmenší byt (1932), Zahradní města nezaměstnaných (1933), Architektura pravá a levá (1934), nebo Vývoj sovětské architektury (1936).

Surrealismus proti proudu (1938) byl prací, která shrnovala činnost Surrealistické skupiny a vymezovala se vůči řízené uměleckého života v SSSR. V textu také polemizuje s některými postoji Vítězslava Nezvala.

V roce 1925 publikoval soubor studií Film (1925), poté vydal studie o sovětských tvůrcích a také Charliem Chaplinovi. V díle K estetice filmu představil film coby umění výhradně pohybové a obrazové, napsal také Moderní fotografie v Československu (1948).

Ve 40. letech vydal monografie Jan Zrzavý (1940) a Grünewald (1941). Je také autorem řady výtvarných děl, a to např. koláží nebo fotomontáží.

 

Právě se děje

Další zprávy