reklama
 
 

Jaroslav Seifert

26. 5. 2014 11:55
Jediný český držitel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert začínal s proletářskou poezií, následně se stal představitelem poetismu a postupně přešel ke vzpomínkovým tématům.

Životopis

Jaroslav Seifert se narodil v září 1901 na Žižkově (tehdy ještě nebyl součástí Prahy). Jeho otec byl sociální demokrat, po studiu na střední škole se ale Seifert stal v roce 1921 členem komunistické strany. V tomto období začíná jak jeho dráha básníka, tak práce žurnalisty. Jako první psal do Rudého práva a ve dvacátých letech vystřídal ještě další redakce komunistického tisku Rovnost, Sršatec a Reflektor.

Základní údaje

Narození: 23. září 1901, Žižkov

Úmrtí: 10. ledna 1986, Praha

Rodina: manželka Marie, syn Jaroslav, dcera Jana

S politickým pojetím komunistické ideologie měl Jaroslav Seifert v průběhu svého života problémy. Proto byl už v roce 1929 vyloučen z komunistické strany, protože podepsal nesouhlasný manifest s vedením Klementa Gottwalda. Následně přešel do redakce divadelního časopisu Nová scéna a ve třicátých letech byl častěji přispěvovatelem v sociálnědemokratických periodicích. V novinařině pokračoval i během druhé světové války v Národní práci a po jejím skončení nastoupil do nově vzniklé Práce, kterou vydávalo Revoluční odborové hnutí. Od roku 1949 se vzdává novinářské práce a nadále se věnuje hlavně literární činnosti, která ho provází už od dvacátých let.

Zloděj a hodiny utíkají navždy poesie je umění ztráceti drahocenný čas Hledejte raději věčné pravdy a slyšte můj varovný hlas NEZAPOMNĚL JSTE SI NATÁHNOUT HODINKY? z díla Na vlnách TSF

Jaroslav Seifert Jaroslav Seifert

Československou kulturu poznamenal jako jeden z kritiků přístupu k zakázaným a vězněným autorům na II. sjezdu spisovatelů v roce 1956. V období okupace roku 1968 byl jedním z těch, kteří vystoupili proti vpádu tzv. "spřátelených" vojsk zemí Varšavské smlouvy, a tak se ani dlouho neudržel ve vedení Československého svazu spisovatelů, který komunisté v roce 1970 rozpustili právě kvůli negativní reakci na přítomnost sovětských vojsk.

Další velký vzdor vůči režimu projevil na přelomu let 1976 a 1977 jako jeden z prvních signatářů Charty 77. Jeho světově největším úspěchem byl zisk Nobelovy ceny za literaturu v roce 1984, kterou za něj přebírala jeho dcera. Zdravotní stav Jaroslava Seiferta v té době nebyl dobrý a režim jeho ocenění zatlačoval do ústranní.

V roce 1986 zemřel a byl pochován v Kralupech nad Vltavou.

Dílo Jaroslava Seiferta

První sbírka básní vyšla Seifertovi v roce 1921 s názvem Město v slzách a je reprezentantem jeho proletářské poezie, která je založena na boji se sociálním útlakem a vykořisťováním a je tvořena s představou dělníka jako jejího čtenáře. O dva roky později vydal Samá láska, ale druhá polovina dvacátých let zaznamenala hlavně projev poetismu v jeho tvorbě, k níž směřoval už zmírněným laděním proletářských básní.

Přehled nejdůležitějších děl

Sbírky básní: Město v slzách, Na vlnách TSF, Jablko z klína, Ruce Venušiny, Jaro, sbohem, Zhasněte světla, Přilba hlíny, Píseň o Viktorce, Morový sloup, Býti básníkem

Poetismus jako umělecký směr bývá uváděn jako jediný na českém území vzniklý směr, který má avantgardní rysy a oslavuje apolitický a radostný životní postoj, často je spojen s motivy cirkusů a veselic. Jeho zrod proběhl v rámci hnutí Devětsil, kterého byl Seifert členem. Nejvýznamnějším příspěvkem je Na vlnách TSF vydané roku 1925.

Ve třicátých letech se přiklonil k nostalgickému tónu, což se projevilo na sbírkách Jablko z klína, Ruce Venušiny a Jaro, sbohem. Po Mnichovské dohodě, která nás uvrhla do spárů nacistického Německa, a v následujícím období války začal publikovat poezie s politickou a válečnou tématikou. V roce 1938 přímo reagoval na zářijové události ve sbírce Zhasněte světla, zatímco v roce 1945 oslavuje osvoboditele z Rudé armády v Přilbě hlíny.

Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem." z díla Býti básníkem

Jaroslav Seifert Jaroslav Seifert

Hned na začátku padesátých let se dočkal tvrdé kritiky ze strany prokomunistické kulturní fronty v souvislosti se sbírkou Píseň o Viktorce, v níž zabývá postavou Viktorky a Boženy Němcové, ale která nesplňovala představu socialistického realismu jako jediného správného uměleckého pojetí světa. Během dalších desetiletí byl různou měrou zakazován a povolován, po sovětské okupaci 1968 se ve své práci vydávané samizdatem soustředil hlavně na nostalgickou tematiku a bilancování v dílech Morový sloup, Deštník z Piccadilly a Býti básníkem, což byla jedna z jeho posledních publikací před smrtí.

26. 5. 2014 11:55

reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama