Životopis

Vladislav Vančura se narodil v roce 1891. Otec Václav Vojtěch Vančura vystudoval hospodářskou a obchodní školu, ale v podnikání se mu nedařilo, a tak se rodina (měl ještě čtyři sestry) často stěhovala. Teprve v době, kdy Vladislav Vančura nastoupil do školy, se na delší dobu sedmnácti let usadili v Davli. Otec se stal hospodářským správcem (kamenolom, cihelna, cukrovar).
Vladislav Vančura střední školu začal na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze, s přerušením vychodil v Benešově, maturoval v roce 1915 opět v Praze. Během toho navštěvoval umělecko – průmyslovou školu s cílem dostat se posléze na Akademii výtvarného umění. Malířská kariéra mu ale nevyšla.

Následovala semestrální epizoda studia práv, odkud přešel ke studiu medicíny. Na lékařské fakultě se mu konečně studijně dařilo, pravděpodobně s přispěním vážně známosti s Lidmilou Tuhou. Oba tak získali lékařský titul, Vančura absolvoval v roce 1921. Po svatbě téhož roku s Ludmilou Tuhou se Vančura vrátil do kraje nedaleko Davle a usadili se na Zbraslavi.

Až do roku 1929 měli s Ludmilou lékařskou praxi, své znalosti také uplatnil v závodní ambulanci papírny ve Vraném. Posléze se už Vančura už soustředil jenom na literaturu. Ta ho provázela souběžně od roku 1919, kdy začal publikovat. Za první republiky se aktivně angažoval v uměleckém hnutí Devětsil, které bylo založeno v roce 1920 a jemuž se stal prvním předsedou. Poznání sociálních problémů obyčejných lidí se projevovalo nejen v literatuře, ale i spoluprací s komunistickou stranou. V roce 1929 byl jedním z umělců, kteří podepsali Manifest sedmi a byl z KSČ vyloučen.

Ve třicátých letech sice výkon lékařského povolání opustil, ale neživil se jenom psaním. Byl zaměstnán v nakladatelství Družstevní práce. V době německé okupace byl potom členem ilegálního Národně revolučního výboru inteligence, v němž se mohl setkat s Juliem Fučíkem. Osudným se pro Vančuru stal atentát na říšského protektora Heydricha. Během května 1942 byl zatčen a první červnový den byl popraven.

V roce 1946 byl jmenován národním umělcem in memoriam. O společném životě s Vladislavem vydala Ludmila Vančurová knihu Dvacet šest krásných let v roce 1967.

Dílo Vladislava Vančury

Vančura přispíval do různých periodik jako Kmen, Rudé právo, České slovo, Nebojsa či Červen. První román vydal v roce 1924 pod názvem Pekař Jan Marhoul, kde pracuje po vzoru proletářské literatury s postavou drobného živnostníka, který je navzdory své dobrosrdečnosti ponechán na pospas, když zkrachuje. V roce 1925 vyšla Pole orná a válečná, v nichž je akcentován samotný název, v několika dílčích epizodách se vrací k první světové válce a ukazuje, jak se změní svět a lidé, když dobu mírovou nahradí armádní běsnění.

V roce 1926 přišlo jedno z jeho nejznámějších děl - Rozmarné léto, které v roce 1967 proměnil Jiří Menzel v populární filmovou verzi. Skrze humorné ladění vykresluje Rozmarné léto prostředí malých lázní, v nichž tři místní přátelé usilují o pozornost kouzelníkovy asistentky. Během tří dnů se každý z nich pokouší získat její náklonnost, ale úsilí přichází vniveč. Na místo příběhu je kladen důraz na jazykovou hravost blízkou poetismu, s níž Vančura zachycuje dění v městečku.

Posléze ještě připravil knihy Poslední soud a Hrdelní pře anebo přísloví, avšak druhý nejvýznamnější počin přišel v roce 1931 s románem Marketa Lazarová. V něm Vančura evokoval středověk právě s širokým využitím archaického vyjadřování. Zachycuje osudy dvou loupežnických rodů - Lazara a Kozlíka. Spojnicí navzdory jejich nepřátelství je láska, která se rozvine mezi Marketou a Mikulášem Kozlíkem, který ji zprvu unese jako kořist za hanbu, kterou mu zbitím způsobili Lazarovi lidé. Všichni loupežnici přitom čelí králově snaze kraj vymést od zlodějské spodiny. Marketu Lazarovou zfilmoval František Vláčil.

V následujícím díle z roku 1932 Útěk do Budína konfrontuje české a slovenské prostředí, rodinu městskou s rodinou venkovskou na pozadí milostného příběhu. Téhož roku se objevil také Luk královny Dorotky, který tvořilo šest povídek z období dvacátých a třicátých let, v nichž dostal prostý, realistický obraz přednost před složitým a květnatým.

Na konci třicátých let začal pracovat na Obrazech z dějin národa českého. Stihl dokončit první dva svazky, ale třetí již ne. Vznikaly právě v těžké době s úmyslem utvrdit český národ v jeho sebevědomí.

Vedle toho se podílel na filmové tvorbě ve formě režie, scénáře či spoluautorství příběhu. Jde o díla ze třicátých let jako Naši furianti, Před maturitou, Na sluneční straně nebo Marijka nevěrnice. Jeho autorství se spojuje i s divadlem v dílech Jezero Ukerewe, Josefína nebo Alchymista.

Vytvořil také jednu dětskou knihu, k níž ho přivedla jeho vlastní dcera. Jde o publikaci Kubula a Kuba Kubikula z roku 1931, která se dočkala zpracování ve Večerníčku.