Život

George Gordon Noel Byron se narodil 22. ledna 1788 pokrytý plodovou blánou a s poškozeným lýtkovým svalem, který mu celý život deformoval pravou nohu. Zchromlá noha mu způsobila celoživotní trauma, byl to ironický protiklad proti jeho krásné tváři, o které se vyprávěly legendy. V deseti letech zdědil majetek po svém prastrýci i s šlechtickým titulem. Na univerzitě v Cambridgi se stal buřičem a provokatérem. Jednou si přivedl do školy medvěda, protože vedení školy mu zakázalo vodit s sebou psa. Už tehdy psal poezii (Hodiny nečinnosti).

V jednadvaceti letech zasedl ve Sněmovně lordů, ale brzy se vydal na dobrodružnou cestu do jižní Evropy (Portugalsko, Španělsko, Malta, Řecko, Albánie). Považoval se za „osudem poznamenaného mladého muže odsouzeného k vyhnanství“. V Řecku začal pracovat na Childe Haroldově pouti. Odmítal milostné návrhy tureckého paši, i když byl bisexuál. V Parze se spřátelil s bandou lupičů. Po návratu do Anglie v únoru 1812 pronesl svou první řeč ve Sněmovně lordů, která nikoho nezaujala, ale téměř přes noc se stal slavným básníkem díky Childe Haroldově pouti.

Byron hrál svou roli básníka – chodil stále v černém, předstíral, že se živí jenom minerálkou a sušenkami (ve skutečnosti chodil do zastrčených hospod, kde si dopřál vydatná jídla). Zamiloval se do své nevlastní sestry, která se mu velmi podobala, a stal se společenským vyvrhelem. V roce 1816 se Byron opět vydává na cesty. Na čas se usadil v Benátkách, kde prožíval četná sexuální dobrodružství. V této době napsal začátek eposu Don Juan, v němž čerpal ze svých pocitů a zkušeností.

Lord Byron podporoval utlačovaný řecký lid. Díky jemu se v Anglii a západní Evropě pořádaly finanční sbírky. 16. 7. 1823 se B. vydal se zdravotnickými potřebami a zbraněmi na cestu. Zemřel v Řecku po dlouhé nemoci, poté co při jízdě na koni promokl a onemocněl. Zemřel 19. 4. 1824. Jen málo lidí tehdy zapomnělo, kde byli v den, kdy se dozvěděli o Byronově smrti.  

Dílo

Do literatury vstoupil Byron klasicistickými moralistními a sentimentálními lyrickými básněmi a dokonce útočil proti první generaci anglických romantiků. Brzy se stal jedním z nich a jeho životní romantismus se promítl do jeho tvorby. V autobiograficky pojatém hlavním hrdinovi eposu Childe Haroldova pouť (1812, 1816, 1818) vytvořil postavu melancholického a zklamaného samotáře, který znuděně bloudí ze země do země a nikde nenachází klid. Dílo si získalo velkou oblibu a Byron vytvořil brzy několik básnických povídek z exotického orientálního prostředí a v nich hrdiny bouřící se proti světu, tyranii nebo konvencím.

Zejména Džaur (1813), Korzár (1814) a Lara (1814) učarovali šířícímu se romantickému hnutí. Odbojnost hrdinů filozofických veršovaných dramat Manfred (1817) a Kain (1821) vrcholí tragickou titánskou vzpourou proti světovému řádu i bohu. V komickém eposu Don Juan (1818-24) slouží romantická dobrodružství k tomu, aby autor vtipnou satirou zaútočil na soudobou společnost. Poéma Vězeň chillonský vznikla po návštěvě švýcarského hradu Chillon.

Childe Haroldova pouť

Vložený objekt citátPestré pásmo popisů dalekých krajů, jejich obyvatel, přírodních scenérií, měst, památných míst, architektonických památek atd., lyrické pásmo lyrických básní a písní spojené motivem pouti lyrického hrdiny, potomka staré šlechtické rodiny Childe Harolda do Řecka a Itálie, kde se zrodila antická kultura, v době napoleonských a osvobozeneckých válek. I. a II. zpěv mají formu jakéhosi cestovního deníku. Mladší zpěvy jsou spíše reflexe a hrdina postupně ztrácí svou funkci a mizí, v předmluvě ke IV. zpěvu se dokonce autor zmiňuje o jeho zbytečnosti.