reklama
 
 

Ukrajina

AKTUALIZOVÁNO 16. 3. 2014
Pozastavení podpisu asociační dohody s EU ze strany ukrajinské vlády v listopadu 2013 spustilo masové protesty, které po třech měsících přerostly v pouliční boje a otřásly celou Ukrajinou. Na východě

K vynořování Atlantidy byla přirovnáváno v roce 1991 vyhlášení nezávislosti Ukrajiny. Na východních hranicích Polska a tehdy ještě Československa se objevil stát větší než Francie nebo Itálie.

Západ Ukrajiny je více ,,proevropský" a méně vstřícný k Rusku, je tam silnější ukrajinský nacionalismus i používání ukrajinštiny. Východ se více dívá k Moskvě a hovoří rusky.V roce 2004 Ukrajina zaskočila svět Oranžovou revolucí, kdy protesty statisíců lidí proti zmanipulovaným prezidentským volbám vedly k opakovanému hlasování a vítězství Viktora Juščenka.

V dalších volbách ale propadl a další aktérka revoluce - Julija Tymošenková- byla následně odsouzena k sedmi letům vězení.

Ukrajina rozhodně nerada vzpomíná na začátek roku 2009. Kvůli sporům s Ruskem o ceny plynu Moskva zastavila dodávky i pro Evropu a donutila Kyjev podepsat novou, méně výhodnou smlouvu.

Vztah Ukrajiny s EU

Politický dialog mezi Ukrajinou a EU začal v roce 1994 podpisem Dohody o partnerství a spolupráci, která vešla v platnost o čtyři roky později a vypršela v roce 2008. Ze strany Unie jsou od roku 2003 vztahy s Ukrajinou formovány především Evropskou politikou sousedství a od roku 2009 také Východním partnerstvím.

Oranžová revoluce a nástup Viktora Juščenka do prezidentského úřadu v roce 2004 znamenaly pro Ukrajinu odklon od Ruska a větší příklon k Evropě a otevřely cestu k zahájení rozhovorů o asociační dohodě. V roce 2010 zvítězil v prezidentských volbách Viktor Janukovyč, který spíše než proevropskou orientaci razil politiku lavírování mezi Ruskem a EU, jelikož z partnerství s oběma stranami pramenily pro Ukrajinu různé výhody.

Na konci listopadu 2013 se ukrajinská vláda v čele s Mykolou Azarovem rozhodla zastavit přípravu podpisu asociační dohody s Evropskou unií.

Stalo se tak jen pár hodin poté, co většina poslanců tamního parlamentu odmítla podpořit zákon, jenž by umožnil zahraniční léčbu vězněné expremiérky Julije Tymošenkové. Odchod Tymošenkové na léčení do Německa byl jednou z podmínek Bruselu pro podpis asociační dohody o volném obchodu a přidružení Ukrajiny k EU.

Dokument představoval pro Ukrajinu příslib otevření evropských trhů a znamenal i potvrzení toho, že by se jednou mohla stát členem EU.

K odmítnutí asociační dohody došlo jen krátce po schůzce Janukovyče s Putinem v ruském Soči. Rusko na Janukovyče tlačilo, aby dohodu nepodepisoval. Moskva pohrozila, že přidružení Ukrajiny k Evropské unii by mělo za následek prudké omezení rusko-ukrajinského obchodu.

Veřejnost na „zmrazení“ cesty do Evropy reagovala demonstracemi na náměstích ukrajinských měst (tzv. euromajdany). Vyzývali na nich vedení země, aby nezastavovalo integrační proces a neuzavíralo Ukrajině cestu do "Evropy".

Demonstrace se později změnily v protesty proti vládě a zejména proti prezidentovi Viktoru Janukovyčovi, jehož demisi opozice požadovala. Situace se vyhrotila na konci ledna 2014 poté, co protesty proti schválení devíti nových zákonů přerostly v potyčky radikálů s policií, které si vyžádaly desítky raněných na obou stranách. "Pendrekové" zákony, které prosadila vládní většina v parlamentu, totiž zpřísňily tresty za účast na masových akcích nebo usnadnily zbavení poslanecké imunity. Podle opozice to fakticky znamenalo zákaz jakýchkoli protivládních protestů, a proto zákony označila za nedemokratické.

Během následujících nepokojů přišli o život nejméně tři lidé, opozice uvádí šest. Prezident v reakci na zhoršující se situaci v ulicích ukrajinských měst učinil několik smírčích kroků. Jen pár dní po přijetí pendrekových zákonů je parlament zrušil. Premiér Mykola Azarov zároveň nabídl demisi a prezident Viktor Janukovyč ji přijal. Opoziční vůdce Vitalij Kličko nicméně prohlásil, že demise vlády nestačí a že odstoupit by měl i prezident. Ukrajinským parlamentem prošel také zákon o amnestii.

Válka v ulicích

Přestože se zdálo, že dočasné příměří mezi vládou a opozicí může vést k překonání krize, opak se nakonec stal pravdou. Původně pokojný pochod k parlamentu, jenž měl přimět poslance ke změnám ústavy a okleštění pravomocí prezidenta, přerostl v krvavé střety mezi demonstranty a policií. Protesty se posléze rozšířily i do dalších koutů země.

Bezpečnostní složky v metropoli zaútočily na tábor opozičních stoupenců, ulice začaly hořet. Násilí si vyžádalo již více než sto mrtvých. Ministři zahraničí zemí Evropské unie se dohodli na uvalení sankcí pro osoby zodpovědné za násilnosti na Ukrajině. Brusel v rámci omezujících opatření zakázal vstup na své území ukrajinským představitelům, kteří stojí za krveprolitím v zemi, a také jim zmrazil majetek.

Po "krvavém čtvrtku" 20. února 2014, během kterého zemřelo nejméně sedm desítek lidí, následovalo jednání prezidenta Janukovyče s opozicí a zahraničními diplomaty. Janukovyč oznámil, že vyhlásí předčasné prezidentské volby a že se země vrátí k ústavě z roku 2004, podle níž měla být část prezidentských pravomocí přesunuta na parlament. Souhlasil také s propuštěním bývalé premiérky Julije Tymošenkové.

Den po dohodě však prezident opustil Kyjev, který zcela ovládla opozice, a odcestoval do Charkova. Ukrajinský parlament následně schválil rezoluci, která Janukovyče vyzvala k okamžité rezignaci. Ten však odstoupit odmítl a jednání opozice označil za převrat. Parlament rovněž vyhlásil předčasné prezidentské volby na 25. května 2014.

Ten samý den se po dvou a půl letech dostala na svobodu bývalá premiérka Julija Tymošenková. O jejím propuštění rozhodl parlament v nepřítomnosti prezidenta Viktora Janukovyče. Tymošenková promluvila k lidem na kyjevském Majdanu a oznámila, že bude kandidovat v nadcházejících prezidentských volbách.

Nový prezident a vláda národní jednoty

Parlament po sesazení Janukovyče jmenoval do svého čela Oleksandra Turčynova, který se zároveň stal prozatimním ukrajinským prezidentem. Turčynov byl v letech 2007 až 2010 vicepremiérem ve vládě Julije Tymošenkové a po jejím odvolání působil pár měsíců jako předseda vlády.

Poslanci schválili také novou koaliční vládu, na níž se dohodli zástupci dosavadních opozičních sil. V jejím čele stojí premiér Arsenij Jaceňuk, jeden z hlavních vůdců dosavadní opozice vůči režimu prezidenta Viktora Janukovyče.

Janukovyč v Rusku, ruské jednotky na Krymu

Viktor Janukovyč opustil Ukrajinu a odjel do Ruska. Z Rostova na Donu uspořádal tiskovou konferenci, na které prohlásil, že se stále považuje za legitimního prezidenta Ukrajiny a vinu za krveprolití popírá.

Proti novému politickému uspořádání Ukrajiny se postavili představitelé autonomní republiky Krym. Poloostrov se stal hlavní baštou proruských odpůrců změny režimu.

Téměř 60 procent obyvatel Krymu tvoří Rusové, necelých 25 procent Ukrajinci a 12 procent krymští Tataři. Po překotných událostech v Kyjevě se před budovami krymské vlády a parlamentu shromáždili demonstranti. Zatímco stovky lidí s ruskými vlajkami skandovali "Rusko, Rusko!", další hájili jednotu Ukrajiny. Mezi stoupenci nového ukrajinského vedení jsou zejména krymští Tataři, kteří separatistické tendence odmítají.

Ruský prezident Vladimir Putin požádal 1. března 2014 parlament o povolení využít ruské vojáky k normalizaci situace na Krymu. Putin označil tento krok za nutný k ochraně ruských občanů a vojáků z ruské základny umístěné na autonomním poloostrově. Ruský parlament prezidentův návrh schválil. Krym je pro Rusko důležitý z hlediska historického i strategického. Poloostrov byl součástí Ruska od roku 1783 do roku 1954 a Moskva má v krymském Sevastopolu pronajatou vojenskou základnu, kde sídlí ruská černomořská flotila.

Referendum

Referendum o připojení Krymu k Rusku proběhlo 16. března 2014. Volební účast dosáhla 83 procent a pro odtržení od Ukrajiny se vyslovilo téměř 97 procent hlasujících. Tento výsledek je však zpochybňován vzhledem k tomu, že Ukrajinci a krymští Tataři referendum bojkotovali. V Sevastopolu, jenž má zvláštní status, se o připojení k Rusku hlasovalo samostatně. K volebním urnám přišlo přes 89 procent oprávněných voličů a odtržení od Ukrajiny podpořilo 95,6 procenta hlasujících.

"Krym vždy byl a navždy zůstane nedělitelnou součástí Ruska. Toto vědomí jsme si předávali z generace na generaci."

Vladimir Putin, ruský prezident

Ruský prezident Vladimir Putin následně nezávislost Krymu uznal a spolu s jeho politickými představiteli a zástupci města Sevastopol podepsal smlouvu o jejich připojení k Ruské federaci.

Západ ani ukrajinská vláda referendum o odtržení neuznávají. USA a EU reagovaly uvalením sankcí na ruské a krymské představitele.

Jihovýchodní Ukrajina

Odtržení Krymu posílilo separatistické tendence a hlavní nepokoje se následně přenesly do převážně ruskojazyčných regionů na jihu a východě země, kde se konaly proruské a projanukovyčovské protesty - tzv. antimajdany - a vymezovaly se proti proevropskému a protijanukovyčovskému euromajdanu.  

V dubnu 2014 separatisté na východě Ukrajiny obsadili budovy oblastní správy. V Doněcku a Luhansku následně vyhlásili nezávislé republiky – Doněckou lidovou republiku a Luhanskou lidovou republiku.

Dne 11. května 2014 se v obou "republikách" konalo referendum o tom, zda by region měl zůstat součástí Ukrajiny, nebo se stát samostatným státem. Výsledek byl v obou případech stejný – voliči se vyslovili pro samostatnost. Organizátoři tvrdí, že v Doněcku tak hlasovalo 89 procent voličů a v Luhansku 96 procent hlasujících. Samozvané republiky však žádná země neuznala. Samotná Ukrajina je označuje za teroristické organizace.

Dva týdny po referendu podepsali zástupci Luhanské lidové republiky a Doněcké lidové republiky dohodu o spojení a vytvoření státního útvaru "Nové Rusko".

Prezidentské volby na Ukrajině

Volba Janukovyčova nástupce se konala 25. května 2014. Lidé se rozhodovali mezi 21 kandidáty. Podle očekávání zvítězil jeden z nejbohatších ukrajinských podnikatelů Petro Porošenko. Na druhém místě skončila Julija Tymošenková.

V některých oblastech na východě země proruští separatisté hlasování znemožnili. Podle odhadů se to dotklo až desetiny voličů.

Ten samý den se vybíral i starosta metropole Kyjeva. Hlasování jednoznačně opanoval někdejší světový šampion v boxu a výrazná osobnost protestů proti Janukovyčovi Vitalij Kličko.

12. 11. 2011

reklama
Pokračujte dál
reklama
reklama
reklama
reklama

Sponzorované odkazy

reklama