Protesty a demonstrace v arabských zemích, nazývané též arabské revoluce nebo arabské jaro, začaly v Tunisku. Demonstrace proti korupci, zhoršující se hospodářské situaci, nezaměstnanosti nebo kvůli porušování lidských práv a represím ze strany režimu se pak postupně přenesly do dalších arabských zemí.
Severoafrická Libye, přes 40 let sevřená vojenskou diktaturou Muammara Kaddáfího, začala vřít po úspěších revolucí u svých sousedů. Demonstrace přerostly v ozbrojený konflikt mezi povstalci a jednotkami věrnými Kaddáfího režimu.
Povstalci odhadují, že si konflikt vyžádal na více než dvacet tisíc obětí. V druhé polovině srpna 2011 dobyli rebelové hlavní město Tripolis, následně ovládli i další města - při obléhání Kaddáfího rodné Syrty se jim ho podařilo, spolu s jeho synem Mutassím, bývalým ministrem vnitra Abdalláhem Sanúsím a mluvčím Musou Ibrahímem, dopadnout.
Na následky zranění, která při tom utrpěl, však Kaddáfí, podle informací Přechodné národní rady, zemřel.
Počátek konfliktu
V Libyi zpočátku povstání proti Muammaru Kaddáfímu úspěšně pokračovalo. Po silném protiúderu armádních jednotek věrných diktátorovi a bez jakékoliv podpory ze světa začali povstalci o dobyté pozice přicházet. Nakonec se armádní jednotky ocitly až před baštou povstalců, Benghází.
Nedlouho poté vydala Rada bezpečnosti OSN rezoluci o vyhlášení bezletové zóny nad Libyí a možnosti nepozemní intervence. Británie a Francie (která jako jediná oficiálně uznala legitimitu povstalců) byly brzy připraveny letecky zasáhnout.
Ani přes nálety Kaddáfí nepřestal útočit a stále drží západní část země - jedním z možných scénářů je rozdělení Libye na dvě části - západní, ovládanou Kaddáfím a jeho vojáky a východní, obsazenou povstalci.
Nálety spojenců znamenaly velký zlom ve vývoji celého konfliktu a především díky nim teď povstalci začínají opět vítězit, zatímco Kaddáfí se zřejmě skrývá ve svém sídle v Tripolisu.
Situace se poté dostala téměř k mrtvému bodu - povstalci jsou nedostatečně vyzbrojení a neorganizovaní, Kaddáfího síly utrpěly obrovské škody a zatím jediné, co mohou dělat spojenci, je pokračovat v náletech. Pozemní intervence byla od začátku odmítána, návrh poslat povstalcům zbraně by musel projít Radou bezpečnosti OSN.
Jedou z možností je nabídnutí milosti Kaddáfímu - výměnou za okamžité opuštění země. V opačném případě je docela dobře možné, že dojde k ustálení stavu, kdy povstalci budou držet východní a Kaddáfího síly západní část země.
Škody způsobené spojeneckým bombardováním vládním jednotkám jsou na druhé straně vyvažovány jejich odhodláním bránit Kaddáfího režim a především obrovskou neorganizovaností povstalců. Pozice západních zemí byla dlouho velmi nejasná.
Patová situace
Bez ohledu na vývoj situace jsou Kaddáfí, jeho rodina a nejvyšší představitelé režimu odhodláni v zemi zůstat a bojovat až do konce. USA se zřekly možnosti zásobovat povstalce zbraněmi. Ti v pátek 1. dubna vyhlásili podmínky příměří - jednotky věrné Kaddáfímu se stáhnou z měst na západě země a lidé po celé Libyi budou moci svobodně vyjadřovat své názory. Konečným cílem rebelů jak pak odchod Mummara Kaddáfího a jeho rodiny do exilu.
To však režim rezolutně odmítl a tak dál pokračují boje, které jednou končí ve prospěch povstalců, jednou ve prospěch vládních jednotek. V pátek prvního dubna pak NATO potvrdilo první civilní oběti své vzdušné kampaně. V sobotu přiznalo povstalecké velení, že třináct jeho vojáků zahynulo nedaleko přístavu Briga při útoku spojeneckého letectva.
Původně rezolutně odmítaný návrh na odstoupení Muammara Kaddáfího se možná stane reálným. Nasvědčovala by tomu ochota k ústupkům od umírněnějších diktátorových synů - Sajfa Isláma a Sádího. Právě nejstarší z bratrů, dříve považovaný za Kaddáfího nástupce, Sajf Islám, přišel v pondělí 4. dubna s návrhem, aby v rámci dohody o příměří jeho otec odstoupil. On sám by pak převzal vládu - na přechodnou dobu, než vznikne nový systém a uskuteční se volby.
Ačkoliv právě díky náletům dostali rebelové alespoň nějakou šanci zvrátit průběh bojů, jejich vůdce Abdul Fattáh Younes obvinil šestého dubna NATO z laxního a pomalého přístupu k náletům a ochraně civilistů, umožňující Kaddáfího jednotkám masakrovat tamější obyvatele.
Rebelové se neukázali být schopní vytlačit vládní jednotky z měst, stejně tak Kaddáfího vojáci, i přes palebnou převahu pravděpodobně nebudou schopní dobýt zpět východ země - situace se tak stále více blíží patovému scénáři a rozdělení země na západní a východní část. Americký generál Carter Ham dokonce před Senátem nastínil možnost pozemské vojenské intervence na podporu povstalců. To je však v rozporu se slovy prezidenta Obamy, ministra obrany Gatese a především rezoluce vydané OSN.
K 10.dubnu se konflikt stále výrazněji dostává do rukou diplomatů, zatímco nekonečné boje pořád nedostávají jasného vítěze. NATO se stále více chová jako nepokrytý spojenec rebelů.
V pondělí 11. dubna přistoupil Kaddáfí na příměří navržené Africkou unií - povstalci návrh odmítli, protože odmítají, aby Kaddáfí nebo kdokoliv z jeho rodiny zůstal u moci. Den nato vystoupili Francouzi i Britové s kritikou laxního přístupu NATO k řešení libyjského konfliktu.
Ke zvrácení patové situace, kdy jsou sice vládní jednotky poměrně oslabené, avšak rebelové ani přesto nepostupují, začali Spojenci útočit vrtulníky, zejména kvůli větší přesnosti náletů.
Léto 2011
V půlce července 2011 byla situace taková, že rebelové kontrolovali východní třetinu země, oblast jihozápadně od Tripolisu a Misurátu s okolím. Většina ropných polí a terminálů byla v tu dobu stále v rukou Kaddáfího. Povstalci se zároveň postupně přibližovali k Tripolisu.
Kromě toho USA i Velká Británie během července uznaly povstaleckou Přechodnou národní radu za jediného legitimního představitele libyjského lidu.
Z rozhovorů, které vedli zástupci libyjského režimu ve Francii a jiných zemích NATO, vyplynulo, že by byl Kaddáfí, za splnění určitých podmínek, ochoten odstoupit. Ruský vyslanec Michail Margelov, který v červnu vyjednával v Tripolisu, je však opačného názoru a předpokládá, že Kaddáfí nevydá hlavní město bez boje.
Nakonec, v průběhu srpna 2011, však rebelové dobyli Tripolis i další města. Nastalo hledání diktátora samotného i postupné odhalování rozsahu bohatství jeho rodiny i hrůz, které s sebou přinesla válka.
