Izraelsko-arabský konflikt je v současnosti sporem o území a sféru vlivu budoucího palestinského státu a bojem o suverenitu v oblasti. Do této problematiky, která má de facto pozadí zejména rasové, nikoliv náboženské, spadají spory o vodní zdroje, půdu, status Jeruzaléma a naplňování občanských práv. Jeho nejvýraznější součástí je spor mezi Izraelem a palestinskou samosprávou. Jako problematický hráč se silným teokratickým režimem se ve sporech s Izraelem již delší dobu angažuje Írán.
Izrael v současné době okupuje přibližně dvě třetiny syrských Golanských výšin a původně jordánský Západní břeh Jordánu. Z okupovaného pásma Gazy odešly izraelksé jednotky a židovští osadníci v roce 2005. Poté Gaza přešla pod palestinskou samosprávu. V roce 2009 do něj opět vstoupila izraelská vojska při kontroverzní odvetné operaci, jako reakci na teroristické útoky z palestinského území.
Svaté město muslimů, Židů i křesťanů Jeruzalém uznává Izrael jako své hlavní město, většina států s tím však nesouhlasí a své ambasády má stále v Tel Avivu.
Izrael je celosvětově kritizován za represe proti Palestincům. Disponuje jednou z nejmodernějších armád a využívá vojenskou, ekonomickou a diplomatickou podporu od USA.
Obrovská přelidněnost, omezování obchodu kvůli obav z pašování zbraní a špatné životní podmínky jsou hlavními znaky současné Gazy. V tomto prostředí snadno vznikají nepokoje,obvykle iniciované náboženským hnutím Hamás.
Další významná palestinská organizace, sekulární a nacionalistický Fatah, ovládá Západní břeh.
Izrael v současnosti udržuje diplomatické styky pouze se třemi arabskými zeměmi - Egyptem, Jordánskem a africkou Mauretánií. Jeho v současnosti největším kritikem a odpůrcem jeho existence je Írán.
Konflikt mezi Izraelem a Hamásem v roce 2012
V listopadu 2012 se rozhořel další konflikt mezi hnutím Hamás, které ovládá pásmo Gazy, a Izraelem.
Dne 14. listopadu zlikvidovalo izraelské letectvo velitele ozbrojené složky Hamásu Ahmada Džabarího. Hamás slíbil za jeho smrt pomstu. Následně začaly na území Izraele dopadat palestinské rakety, které zasáhly dokonce i Tel Aviv a Jeruzalém, což se stalo porvé a jsou to dosud nejvzdálenější cíle, na které se Hamásu podařilo zaútočit. Izrael na to reagoval leteckými útoky v pásmu Gazy. Příměří mezi Izraelem a Hamásem bylo uzavřeno po osmi dnech vzájemného ostřelování, při kterém zemřelo přes 150 Palestinců a pět Izraelců. Hlavním zprostředkovatelem příměří byl Egypt.
Americký prezident Barack Obama v reakci na konflikt odsoudil raketové útoky Hamásu a řekl, že Izrael má právo na obranu. Stejný názor zastává i český premiér Petr Nečas.
Žádost Palestiny o uznání v OSN
Palestina si v září 2011 podala žádost o uznání samostatného státu a vstup do OSN. Na konci září ji Rada bezpečnosti OSN postoupila výboru, který tyto dokumenty posuzuje.
Na schválení žádosti přitom Palestinci potřebují hlasy devíti členů Rady - s přijetím navíc musí souhlasit všech pět stálých členů.
Na konci roku 2012 (krátce po konfliktu mezi Hamásem a Izraelem) byla Palestina uznána za nečelenský pozorovatelský stát OSN. Valné shromáždění rozhodlo o změně jejího statutu z nečelenské pozorovatelské entity na stát, což je považováno za nepřímé uznání nezávislé Palestiny. S palestinskou žádostí souhlasilo 138 zemí, proti jich bylo devět (mezi ně patří i Česká republika). Celkem 41 členských států se zdrželo hlasování. Podpora většiny členů OSN Palestincům umožní účastnit se debat ve Valném shromáždění a vstoupit do některých mezinárodních institucí, včetně Mezinárodního trestního soudu (ICC). Palestina ovšem nadále nebude mít možnost v organizaci hlasovat. Zároveň se také vystavuje riziku odvety ze strany Spojených států a Izraele, které její krok odmítají. Palestinská samospráva by tak mohla přijít zejména o peněžní podporu.
Historie konfliktu
Na prvním sionistickém kongresu v Basileji roku 1896 odstartovaly první přípravy na vznik samostatného židovského státu na území Palestiny. Během britské nadvlády postupovala židovská imigrace, především jako odpověď na sílící antisemitismus v Evropě.
Imigrace vyvrcholila ve válečných a poválečných letech. V květnu roku 1948 byl v Tel Avivu oficiálně vyhlášen stát Izrael. Opuštění britského mandátu bylo z velké míry vynuceno teroristickými útoky na britské síly. Poté armády Sýrie, Libanonu, Egypta, Jordánska a Iráku Izrael napadly. V rozpoutané První arabsko-izraelské válce měly dobře organizované a vycvičené židovské jednotky převahu. Masakry Palestinců, ke kterým v té době docházelo, vedly k jejich emigraci do Egypta, Libanonu a na území dnešního Západního břehu Jordánu.
Egypt držel pásmo Gazy a Jordánsko Východní Jeruzalém a Západní břeh Jordánu. Později došlo k vytvoření Palestinské osvobozenecké organizace a založení hnutí Fatah. S těmito organizacemi bylo úzce spjato jméno Jásira Arafata, pozdějšího dlouhodobého palestinského vůdce.
Eskalace napětí v regionu vedla k takzvané "šestidenní válce" v roce 1967, kdy Izrael získal od Egypta pásmo Gazy a Sinajský poloostrov, od Jordánska Východní Jeruzalém a Západní břeh a od Sýrie Golanské výšiny.
Od té doby se také Izrael stával čím dál více závislý na USA.
Postupně se také stupňovaly útoky na Izrael, nejznámnějším se stalo zavraždění jedenácti izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově v roce 1972.
V březnu 1979 došlo k podepsání mírové smlouvy s Egyptem a navrácení území Sinajského poloostrova, za což ovšem Egypt a jeho prezident Anwar Sadat sklidil velkou kritiku.
Masivní palestinské povstání, první intifáda, v roce 1987 výrazně přispělo k zahájení mírových rozhovorů. Jejich vrcholem byla Mírová dohoda z Osla v roce 1993. Jejich klíčovou postavou, spolu s Arafatem, byl Jicchak Rabin. V roce 1995 jej zavraždil izraelský ortodoxní extremista Jigal Amir.
Pokračující rozhovory se stále setkávají s neúspěchy a jsou často přerušovány násilnými konflikty a diplomatickými roztržkami. Doposud nebylo dosaženo výraznějšího posunu.
