Životopis

Josef Kajetán Tyl se narodil v únoru 1808 v Kutné Hoře. Rodné příjmení bylo Till a k dnes známé podobě Tyl se uchýlil až v roce 1838. Střední školu odešel v roce 1822 studovat do Prahy na Akademické muzeum a od roku 1827 v Hradci Králové. Během tamního pobytu se sblížil s Václavem Klimentem Klicperou, který zde vyučoval a což pro Tyla znamenalo zásadní impuls v jeho zájmu o divadlo.

Vysokou školu se vrátil studovat do Prahy, konkrétně studium filosofie. JIž během předchozího pobytu v Praze se seznámil s českou i německou divadelní scénou a aktuální studium ho neuspokojovalo. Již tehdy uvažoval o vzniku nové české scény, která by více odpovídala jeho představám. Prozatím se však přidal k německé Hilmarově kočovné společnosti a po jejich rozpadu pokračoval u dalších německých spolků. V roce 1830 odchází zpátky do Prahy, kde od roku 1832 pracuje jako vojenský písař.

Vytvořil si tak dost času dál působit v ochotnických divadlech, překládat texty z němčiny do češtiny a navíc působit jako jeden z významných obrozeneckých novinářů před rokem 1848. První práce ho čekala v listu Jindy a nyní, kam začal přispívat v roce 1833, které se postupem času změnily na Květy české a konečně Květy. Po krátkém odchodu zde působil v letech 1840-1845, odkud přešel k Pražskému poslovi a konečně Sedlským novinám. V nich se koncentroval na psaní o literatuře a lidovou osvětu.

Sen o divadle mění v roce 1835 v ochotnické Kajetánské divadlo sídlící na Malé Straně, kde spolupracoval i s Karlem Hynkem Máchou. Od roku 1842 režíruje v divadle v Růžové ulici. Společenský věhlas mu přinesla práce pro Stavovské divadlo, kde obstarával dramaturgii českých her v jinak většinově německém divadle. Podpora veřejnosti vyústila v roce 1848 jeho angažmá v úřadu poslance říšského sněmu, v němž se výrazně stavěl proti absolutismu. O rok později ale byla přijata Oktrojovaná ústava, což pro Tyla znamenalo konec veřejné aktivity.

Po roce 1851 on a mnoho dalších herců muselo skončit, a tak se spojili pro další činnost. V dalších letech tak Tyl působil pouze v kočovných divadlech a předčasně umírá následkem tuberkulózy v roce 1856.

Dílo Josefa Kajetána Tyla

Tylova tvorba se významně vyhraňuje ve prospěch divadelních her, ale za svůj život napsal i řadu prozaických děl. Jejich prostřednictvím začal svůj vstup na českou kulturní scénu, ale završil ji divadlem. Nejstarší historická povídka Statný Benada pochází z roku 1830, nejznámější nazvaná Poslední Čech je z roku 1844. Tento výtvor byl podroben kritice, která proslavila Karla Havlíčka Borovského, například kvůli upřednostňování romantického ladění před realistickým. Mezi dalšími prozaickými díly jsou Dekret Kutnohorský (1844), Ze života chudých (1845) či Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha (1847).

Pro divadlo psal dramatické báchorky, historické hry a soudobé hry. Z roku 1834 pochází jedna z jeho starších a zásadních prací - Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka. Hra zasazená do venkovského prostředí obsahovala píseň Kde domov můj. Zatímco Fidlovačka samotná se výrazně neproslavila, právě tato skladba zlidověla a byla vybrána pro národní hymnu. Hudbu složil František Škroup. Mezi dramatickými báchorkami vyniká Strakonický dudák z roku 1847, v němž se mísí pohádkový děj s vlasteneckými tóny. Zápletka Strakonického dudáka pojednává o mladém Švandovi, který se vydává do světa s pomocí kouzelných dudů, a protože dovede vyléčit princeznu, chce ho za muže, ale on je zamilován do Dorotky ze své vísky.

Tyl dál vytvořil Jiříkovo vidění (1849) nebo Lesní pannu (1850). Mezi historickými hrami měl Kutnohorské havíře (1848) nebo Jana Husa (1848) a Žižku z Trocnova. Ze soudobých představení lze zmínit Paní Marjánku, matku pluhu (1845), Pražský flamendr (1846) nebo Paličovu dceru (1847).