Životopis

František Palacký se narodil v roce 1798 do rodiny luteránského kazatele a učitele. Po studiu středních škol v Trenčíně a dnešní Bratislavě působil jako vychovatel a učitel v aristokratických rodinách. U této práce setrval čtyři roky než v roce 1823 odešel do Prahy.

Následující roky znamenaly osvojování dějepiseckých způsobů, které ho během následujících desetiletí vynesly na pozici předními českého historika. Spolupracoval s Josefem Dobrovským nebo Františkem Šternberkem.

Spojují se s ním mnohé aktivity národního charakteru. Angažoval se ve Vlasteneckém muzeu, kde inicioval vznik časopisu, který vychází jako Časopis Národního muzea do dnešní doby. S jeho přispěním vznikla německá podoba (pro nezájem skončila v roce 1832) i český Časopis společnosti vlastenského museum v Čechách, jenž vychází s čtvrtletní periodicitou od roku 1827. Tento letopočet znamenal rovněž významnou událost v jeho osobním životě, když se oženil s Terezií Měchurovou. Sňatek mu přinesl věno, a tak i klid na badatelskou práci. Jeho dcera Marie se v padesátých letech provdala za F.L. Riegera.

Dále byl přítomen u zrodu Matice české, spolku Svatobor nebo Musejního sboru pro pěstění české řeči a literatury, která přispívali k vědecké praxi v české společnosti. Byl přijat do Královské české společnosti nauk, kde se zasadil o češtinu v úloze jednacího jazyka, jednu dobu byl sekretář, posléze i předseda. Od třicátých let vystupoval jako zemský historiograf.

Skutečná politika se mu otevřela v roce 1848, když byl zvolen do říšského sněmu. Předsedal Slovanskému sjezdu v červnu 1848 a dále se účastnil i ústavodárných říšských sněmů ve Vídni a Kroměříži. Jako jeden z nejvýraznějších obrozeneckých osobností byl v padesátých letech v důsledku Bachova absolutismu omezován a kontrolován. Jakmile se politická volnost zlepšila, vrátil se do veřejného života a zastával post poslance v zemském sněmu a panské sněmovny říšské rady jako představitel staročeského křídla tuzemské politiky. V Říšské radě však setrval krátce a přes deset let byl v českém sněmu.

Od padesátých let se podílel na snahách postavit národní divadlo. V roce 1868 to byl právě Palacký, kdo položil symbolický stavení kámen budovy Národního divadla, které bylo dokončeno až po jeho smrti.

V roce 1872 odešel z politického světa a zemře čtyři roky poté. Byl pochován v Lobkovicích u Mělníka.

Je jednou z významných českých osobností vyobrazených na bankovkách, konkrétně Palacký je spojen s nominální hodnotou tisíc korun.

Dílo Františka Palackého

Právě na základě spolupráce se Šternberkem vypracoval svoje největší dílo, jehož první část vyšla v němčině v roce 1836, česky bylo dílo uvedeno v roce 1848. Poslední svazek vypracoval v závěru svého života. Jde o Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Zajímal se nejen o politické dějiny, ale i o vývoj v souvislosti s všednodenností, kulturou nebo vědou. Pro Palackého představoval základní dějinný spor vztah Slovanů a Germánů. Minimálně dualismus dvou sil, jejichž nespojitost vede ke konfliktům, viděl jako podmínku rozvoje společnosti, neboť ze střetu mohou vzejít nové věci.

Vrcholným projevem českého národa v dějinách bylo pro Palackého husitské hnutí pro jeho sociální rozměr i ústřední myšlenky. Konkrétně rozsáhlé dílo zahrnovalo období od nejstarších pramenů do období nástupu Habsburků v roce 1526.

Významný politickým spisem byla Idea státu rakouského z roku 1865. Palacký byl dlouhou dobu austroslavista, který podporoval federalizaci rakouské monarchie. Nebyl proti existenci českých zemí v kontextu Rakouska, ale prosazoval spravedlivější rozdělení sfér vlivu. Ranou tak pro něj bylo rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867, které vylepšilo pozici uherského obyvatelstva. Dohoda o vyrovnání s českými zeměmi selhala kvůli vysokým požadavkům českých stavů.