Životopis

Narodil se v květnu 1795 v obci Kobeliarovo na Slovensku do rodiny evangelického faráře jako Pavol Josef Šafárik. Měl čtyři sourozence, první však zemřel velmi brzy. Fara, na které žili, patřila k chudším. Matka proto hospodařila i obchodovala, aby děti uživila. Zemřela v roce 1812, když jí bylo 48 let.

Otec se v následujícím roce podruhé oženil. Vzal si Rozálii Drábovou, vdovu po jiném faráři, která měla z prvního manželství dvě děti. Prvního vzdělání se Pavlovi dostalo od jeho otce. V letech 1805–1808 studoval v Rožnavě. Poté dva roky studoval v Dobšiné, kde bydlel u své sestry Marie. Naučil se latinu, maďarštinu i němčinu.

V roce 1810 se přesunul do Kežmarku, kde studoval na evangelickém lyceu rétoriku, filozofii, politiku nebo teologii. Univerzitu navštěvoval v německé Jeně, a to dva roky. Poté pracoval jako vychovatel v Bratislavě a od roku 1819 jako ředitel srbského gymnázia v městě Novi Sad.

V roce 1822 se oženil s Julií Ambróziovou a měli spolu několik dětí. Rodina se dostala do finanční tísně a přesunula se v roce 1833 do Prahy, kde se Šafařík snažil zajistit živobytí. Redigoval Časopis České museum a časopis Světozor, což mu zařídil František Palacký.

V roce 1848 mu stabilní příjem zajistilo místo ředitele univerzitní knihovny. V témže roce se stal profesorem nově vzniklé katedry slovanské filologie, ale místo přenechal Františku Ladislavu Čelakovskému. V roce 1860 opustil své místo v knihovně. Jeho zdraví se zhoršovalo, trpěl psychickými problémy.

Během života navázal styky s Jánem Kollárem a dalšími obrozenci. Intenzivně se zabýval slavistikou či jazykovědou. Ve Vídni přednesl požadavek na vyučování v českém jazyce. Politickým výstupům se vyhýbal, Bachův absolutismus však nesl těžce.

V roce 1860 se neúspěšně pokusil skokem z mostu o sebevraždu. Zemřel v červenci 1861, jeho hrob je na Olšanských hřbitovech. Je po něm pojmenováno slovenské gymnázium a univerzita.

Dílo Pavla Josefa Šafaříka

Šafařík přeložil několik děl antické a německé literatury. Sbíral lidové písně, které pak vydával. Psal také verše a v roce 1814 vydal sbírku poezie Tatranská múza s lýrou slovanskou.

S Františkem Palackým anonymně vydali dílo Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (1818), v němž zdůvodňovali používání časomíry v české a slovenské poezii. Vystoupili tak proti názoru Josefa Dobrovského, který byl pro přízvučnou prozódii. Šafařík již v dalších letech literární tvorbu opustil a věnoval se vědě.

Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích (1826) byly německy psanou publikací, která se snažila nabídnout celistvou historii slovanských jazyků a nářečí.

Dějinám Slovanů se věnoval v knize Slovanské starožitnosti (1836), která upozornila na významnou roli Slovanů při vytváření evropské kultury a dějin. Dílo bylo z češtiny přeloženo do několika jazyků.

Slovanský národopis (1842) bylo etnografické dílo shrnující poznatky o tehdejších slovanských národech, jejich jazycích či etnických hranicích. Vydal také Památky dřevního písemnictví Jihoslovanů (1851) nebo Památky hlaholského písemnictví (1853).