Životopis
Josef Kainar se narodil v roce 1917 v Přerově do rodiny železničáře. V roce 1927 se rodiče rozvedli, Josef poté žil s otcem a jeho novou manželkou. Gymnázium studoval ve svém rodišti, a to od roku 1928. Jeden ročník studoval v Olomouci. Roku 1935 se Kainarovi odstěhovali do Ostravy, Josef tak dokončil své středoškolské vzdělání v nedalekém Hlučíně, kde maturoval v roce 1938.
Kainar prožíval v roce 1934 osobní krizi a postřelil se při pokusu o sebevraždu. Od roku 1936 psal do Studentského časopisu, v němž ho jeden z redaktorů seznámil s Františkem Halasem a dalšími básníky jeho generace.
Roku 1938 zahájil Kainar studia na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde studoval český a francouzský jazyk. V listopadu 1939, kdy došlo k zavření vysokých škol, se Kainar přestěhoval k otci do Řepiště u Ostravy, kde pracoval až do roku 1945 na pile.
Začátkem 40. let si také přivydělával jako houslista a kytarista Doležalova tanečního orchestru. V tomto období navázal také kontakt se Skupinou 42, což bylo uskupení umělců, jejichž tvorba byla tematicky zaměřená zejména na město a městský způsob života. Do skupiny patřili např. básníci Ivan Blatný, Jiří Kolář nebo malíři František Hudeček, Karel Souček či Jan Kotík.
Po skončení války už se ke studiím Kainar nevrátil, přestěhoval se do Brna. Dva roky pracoval v komunistickém deníku Rovnost. Během své kariéry publikoval v řadě periodik, mezi která patřily např. Lidové noviny, Rovnost, Kultura nebo Plamen.
V roce 1947 se oženil a stal se spisovatelem z povolání. Byl také hlavním autorem pražského Divadla satiry v letech 1945–1949. V roce 1956 se přesunul do Prahy, kde se podruhé oženil. Na začátku 70. let přijal funkci předsedy přípravného výboru nového Svazu českých spisovatelů. Zemřel v Dobříši na infarkt o rok později.
Dílo Josefa Kainara
Počátky autorovy tvorby jsou ovlivněny zejména existencialismem. Pro jeho texty je typická ironie, ale také zpěvnost, díky které bylo mnoho jeho děl zhudebněno. V roce 1940 debutoval sbírkou Příběhy a menší básně. Roku 1946 následovala sbírka Nové mýty, která obsahuje známou báseň Stříhali dohola malého chlapečka, kterou nazpíval Vladimír Mišík. O rok později vyšla sbírka Osudy, v roce 1948 Říkadla pro děti.
V 50. letech se v jeho poezii odrazilo budovatelské nadšení. Napsal sbírky Veliká láska, Český sen, Člověka hořce mám rád. Poslední básnické období Kainara charakterizuje určitá naváznost na jeho první sbírky. Vyšla mu díla Lazar a píseň nebo Moje blues.
Kromě poezie psal Kainar dramata, a to Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou (1949), což je jedna z prvních českých absurdních her. Satirizovala zneužití moci a zbabělost člověka. Hra byla v době vzniku zakázána. V roce 1959 napsal veršovanou komedii Nebožtík Nasredin.
Stříhali dohola malého chlapečka Stříhali dohola malého chlapečka kadeře padaly k zemi a zmíraly kadeře padaly jak růže do hrobu Železná židle se otáčela Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn Jenom se dívali Jenom se dívali Že už je chlapeček chycen a obelstěn V té bílé zástěře kolem krku úryvek z básně Josefa Kainara, která byla zhudebněna
Bohatá je Kainarova písňová tvorba. Ve 40. letech otextoval písně amerických swingových hudebníků – George Gershwina, Dukea Ellingtona nebo Richarda Rodgerse. Několik svých textů si zhudebnil sám, např. Starý mrtvý vrabec nebo Blues železničního mostu. Řadu jeho jazzových, beatových i folkových písní interpretovali Michal Prokop, Jiří Suchý, Karel Plíhal či zmíněný Vladimír Mišík. Spolupracoval také s orchestrem Gustava Broma.
Kainar se podílel na řadě alb, rád fotil, ilustroval, hrál na hudební nástroje. Kromě poezie psal dramata, v Československém rozhlase vytvářel tzv. rozhlásky, překládal poezii z němčiny a francouzštiny a psal do mnoha periodik. Méně známou zajímavostí je, že Kainar se podílel na scénáři k filmu Baron Prášil z roku 1962, který režíroval Karel Zeman.
