V roce 2021 se už daň z nabytí nemovitých věcí (nemovitostí) neplatila a neplatí se nadále. Ke zrušení daně z nabytí nemovitých věcí došlo v roce 2020 kvůli koronaviru.
Daňové přiznání k dani z nemovitosti se podávalo pouze v případech, kdy byla obvyklá lhůta pro podání daňového přiznání z nabytí nemovitosti v termínu před 31. březnem 2020.
Od roku 2014 se daň z převodu nemovitostí změnila na daň z nabytí nemovitostí. Sazba daně byla tenkrát čtyřprocentní (nezávisle na případném příbuzenském vztahu). Za každý milion ceny nemovitosti se tak státu odvádělo 40 tisíc korun.
Od 1. listopadu 2016 se změnila pravidla pro placení daně z nabytí nemovitých věcí (dříve nazývané daň z převodu nemovitostí). Hlavní změna spočívala v osobě, která daň platila. Zatímco dříve to zákon nechával na dohodě kupujícího s prodávajícím (a v drtivé většině to byl prodávající), později to byl vždy kupující.
"Vzhledem k tomu, že se jedná o jednu z majetkových daní, jež jsou vždy svým charakterem úzce spjaty se samotným majetkem, má být poplatníkem ten, kdo nemovitou věc nabývá," zdůvodnili změnu právníci ministerstva financí. Kupující platí daň z nabytí podle ministerstva financí ve většině evropských zemí.
Přiznání k dani z převodu nemovitostí poplatník podával nejpozději do konce třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž byl zapsán vklad práva do katastru nemovitostí (nebo nabyla účinnosti smlouva o úplatném převodu vlastnictví k nemovitosti, která není evidována v katastru nemovitostí).
Místně příslušným byl finanční úřad, v jehož obvodu územní působnosti se nachází nemovitost.
Předmětem daně byl úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem.
Od roku 2014 skončila nutnost pořizování znaleckého posudku u staveb pro bydlení a rekreační účely.
