Karel Šiktanc

3. 5. 2015 15:25
český básník, novinář, textař, scénárista, překladatel
Karel Šiktanc
Karel Šiktanc | Foto: Ondřej Besperát, Aktuálně.cz

Životopis

Karel Šiktanc se narodil 10. července 1928 v Hřebči u Kladna v rodině truhláře a zaměstnance kladenských oceláren. Vystudoval učitelský ústav a pokračoval ve studiu na Vysoké škole pedagogické, kterou nedokončil, protože se začal věnovat žurnalistice. Jako novinář začínal v Mladé frontě. Pro jeho počáteční tvorbu byl důležitý zážitek vyhlazení Lidic, sousední vesnice, v níž měl kamarády. V roce 1950 nastoupil jako redaktor do Českého rozhlasu, kde působil 10 let.

Základní informace - K. Šiktanc

Narození: 10. 7. 1928, Hřebeč u Kladna
Rodina: syn básník Petr Halmay

Pracoval v časopise Květen (podílel se na vzniku a činnosti skupiny, která se zabývala tzv. poezií všedního dne), spoluredigoval Almanach Květen a Hlubší než smrt. Deset let (1961-1971) byl šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta. V sedmdesátých letech se stal zakázaným autorem, jeho jméno bylo vyškrtnuto ze slovníků, jeho knihy se nesměly půjčovat ani vydávat, byla mu zakázána publikační činnost. Vydával pouze v samizdatu a v exilových nakladatelstvích. Vystřídal různá zaměstnání jako třeba údržbář tenisových kurtů na Štvanici apod. Po sametové revoluci působil krátce ve funkci předsedy Obce spisovatelů a do roku 1992 byl členem její rady. V letech 1993 - 95 řídil v nakladatelství Český spisovatel edici České básně.

Přehled nejznámějších děl

Zaříkávání živých, Adam a Eva, Český orloj, Jak se trhá srdce, Srdce svého nejez, Šarlat, Zimoviště

Za sbírku Šarlat z roku 1999 získal Státní cenu za literaturu. Sbírka Zimoviště získala cenu Magnesia Litera pro nejlepší básnickou knihu roku 2004. 

Dílo

Karel Šiktanc začal publikovat na konci 40. let 20. století – poezii, novinové články, úvahy, reportáže i texty pro děti v řadě novin a časopisů (Práce, Mladá fronta, Lidové noviny, Literární noviny, Vlasta, Květy, Ohníček, Mateřídouška a řada dalších). V období normalizace psal do samizdatových periodik Spektrum, Obsah, Amatérská scéna, Obsah. Po roce 1989 publikoval v Literárních novinách, Tvaru, Hostu apod.

Zaříkávání žen "Čí jste?" ptala se žena ve třináctém domě. (A že byl úplněk a dveře dokořán, svítalo z nedbalek a z alpakových nožů.) "Ničí," hlesl jsem pravdu tišeji než sníh, "i sami sobě patříme tak málo, jakpak se ještě darovati cizím?" "Mám málo místa," řekla přísně žena. "Málo tu místa, nevejdem se všichni." Sněžilo hustě. Vypřažené saně strměly při mně na prostředku dvora, jak bych táh s sebou předplacenou hrobku. "Jsem sám, co chcete?" usmál jsem se vlídně… (Jak se trhá srdce, výbor z poezie 1964-1970, Mladá Fronta, Praha 1991)

Charakteristickými rysy Šiktancovy poezie jsou metaforika, dramatičnost, vesnické motivy, diferenciace jazykových vrstev apod. K hlavním oblastem patří téma paměti individuální, rodové, národní i mytické a téma času. Pro jeho bohatý básnický jazyk jsou typické originální neologismy, biblismy a archaismy, s hojnými projevy hovorovými a dialektickými. Jeho poezie je zvukomalebná, je psána rytmicky i rýmově výrazným veršem, zdůrazněným dalšími básnickými figurami (časté jsou zejména anafory, aliterace aj.). Začínal budovatelskou poezií, od níž se brzy odklonil k poezii všedního dne (Žízeň). Válečné a poválečné události reflektoval ve sbírkách Heinovské noci (Lidice) a Patetická (únor 1948). Téma paměti se objevuje ve sbírkách Město jménem Praha, Artéská studna a Mariášky, archetypální paměť mýtů se objevuje ve sbírce Adam a Eva. Vrcholným díle je Český orloj, cyklus dvanácti básní s náměty měsíců v roce. Motivy hrůzy, obnažování, zpustošení se objevují v dalších dílech Zaříkávání živých, Utopenejch voči, Srdce svého nejez.

Pro Českou televizi napsal řadu her a pohádek – např. Král, kejklíř a hvězdář, Jak se ševcem šili čerti, Dary hadího krále, Chudák muzika, Pravda a lež, Duhová hora, Stříbrný a Ryšavec, Král ozvěny, Křišťálek meč. Stejně tak psal pohádky pro Český rozhlas – např. Královna s vlčí tváří, Svatební šaty, Nejčernější les, Černý jezdec, bílý kůň, Heřmanský poklad.  

Adam a Eva

Den druhý Lilo. Lilo. Bíle lilo. Bez milosti. Bez lítosti. Liliově bíle lilo. Až se slilo, co kde bylo. Hlad. I hněv. I krev. I kosti. … (Adam a Eva, Československý spisovatel, Praha 1968)

Biblický příběh Adama a Evy, ztvárněný moderním básnickým jazykem, dostává v autorově pojetí nadčasový charakter. Básník touto skladbou nezpracovává klasický náboženský námět, ale základní a věčný vztah mezi mužem a ženou a stručným dialogem odhaluje jejich vnitřní svět. Od prvního setkání přes nedorozumění a pochyby až k hlubokému vztahu vede autor své archetypální hrdiny a zároveň je staví do centra obrazů, jež najde jen básník. Litanické, výrazně zvukomalebné a rytmické části střídá autor s dramatickými obrazy, působivými metaforami a prostými dialogy, od nichž se opět vrací k vyprávění plnému něhy i vzteku, zoufalství i naděje.   

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy