Životopis

Rodné jméno Jaroslav Vrchlického je Emil Frída (vznik pseudonymu je připisován příteli Josefu Thomayerovi). Narodil se v únoru 1853 v Lounech, ale ještě před složením maturity pobýval v různých městech. Dopad na něj měl pobyt v Ovčárech u Kolína u strýce faráře, který podněcoval Vrchlického další rozvoj. Střední školu studoval ve Slaném, v Praze a maturitu dělal v Klatovech.

Následovala teologická studia v arcibiskupském semináři v roce 1872, která po roce zaměnil za studium na filosofické fakultě, kde se kromě filosofie a historie zabýval románskými jazyky. Po třech letech vysokoškolského studia získal možnost vycestovat do Itálie, kde po dobu jednoho roku působil jako vychovatel v domě hraběte Montecuccoli-Laderchiho. Pobyt v tomto prostředí značně ovlivnil jeho umělecké poznání světa, projevoval se jak poezií nesvázanou národními hranicemi, tak inspirací v románských autorech poezie.

Už v roce 1873 se v Umělecké besedě seznámil se Sofií Podlipskou, s jejíž dcerou Ludmilou se v roce 1879 oženil.

Po italské cestě se v Čechách stal výraznou tváří v tiskovinách Světozor, Pokrok a Hlas národa. Psával často o divadle. Působil jako tajemník v České technice a České akademii věd a umění. V roce 1893 byl jmenován profesorem všeobecné literatury na Univerzitě Karlově. V roce 1901 byl jmenován do panské sněmovny.

Už od devadesátých let byl jeho soukromý i veřejný život poznamenán konflikty. Původně šťastné manželství se dostalo do krize a nové generace umělců kritizovali jeho tvorbu. Další literární činnost mu ale hlavně překazila mozková mrtvice, kterou utrpěl v roce 1908. Nemohl psát ani číst. Zemřel v roce 1912, pochován je na Vyšehradě.

Dílo Jaroslava Vrchlického

Za svého života vytvořil Vrchlický 270 publikací a je řazen jako významný představitel mezi lumírovce. Přestože byl mnohostranný autor, převážnou část jeho tvorby tvoří epická a lyrická poezie, ale zároveň nejznámější zůstávají jeho díla dramatická. Jeho zájem o románskou literaturu vyústil několik teoretických prací - Poezie francouzské nové doby, Poezie italské nové doby. Byl velmi činný v překladatelské oblasti a zasloužil se o převedení mnoha významných světových děl do českého jazyka - např. Faust, Tři mušketýři nebo Božská komedie. Opět platí jeho orientace na francouzské a italské autory.

První sbírkou básní byla knížka Z hlubin publikovaná už v roce 1875, podstatná byla ale až v roce 1878 sbírka Duch a svět. Nejvýraznější dílo nazvané Zlomky epopeje vydává po třech letech práce v roce 1886 a je svou dějinnou linearitou obrazu lidstva přirovnávána k dílu Victora Huga Legenda věků. Zároveň se prosté historii vymezuje důrazem na legendy a mýty, ale nesouvislé propojení jednotlivých skladeb podporuje i množství lyrických básní a subjektivních reflexí. V úvodní části v básni Poezie vytváří paralelu mezi poezií a ptákem, na jehož křídlech se může tvůrce nechat vznést.

Z epických skladeb osmdesátých let lze zmínit Hilarion, Poutí k Eldoradu a Twardowski. V devadesátých letech vydal Brevíř moderního člověka, v němž obhajuje svůj umělecký postoj vůči realismu, v Bodláčí z parnasu zase převládá sarkasmus.

Před devadesátými lety se datují také jeho nadšené lyrické skladby - Sny o štěstí (1876), Dojmy a rozmary (1880), Jak táhla mračna (1885), Hudba v duši (1886) nebo Motýli všech barev (1887). Následovalo období rozčarování v dílech Hořká jádra (1889), Okna v bouři (1894), Strom života (1909) nebo Meč Damoklův (1913).

V dramatické tvorbě pro divadelní zpracování vyčnívá Noc na Karlštejně z roku 1884, veselohra, která je dnes známá hlavně prostřednictvím stejnojmenného filmu Zdeňka Podskalského. Příznačně se i jeho další komediální hry vztahovaly k historii.

Zásadní je potom trilogie Hippodamie tvořená částmi Námluvy Pelopovy (1890), Smír Tantalův (1891) a Smrt Hippodamie (1891) . Melodramatický ráz spojený s hudbou Zdeňka Fibicha vytvářel osudový nádech antických mýtů. K českým kořenům se obracel v dramatech Drahomíra, Bratři a Knížata.