Život
Jean - Paul Charles Aymard Sartre se narodil 21. června 1905 v Paříži. Jeho otec brzy zemřel a chlapce vychoval dědeček Charles Schweitzer, profesor němčiny na Sorbonně a strýc známého lékaře a misionáře Alberta Schweitzera. Matka se v roce 1917 znovu vdala a rodina se přestěhovala do La Rochelle, kde chodil do školy.
Základní údaje
Narození: 21. června 1905, Paříž, Francie
Úmrtí: 15. dubna 1980, Paříž, Francie
Partnerka: spisovatelka Simone Bevoirová
V letech 1924-1928 studoval na prestižní École Normale Supérieure v Paříži, kterou dokončil jako nejlepší. Po studiu působil jako učitel v Le Havru, Laonu a Paříži. V Paříži potkal i životní partnerku Simone Bevoirovou, s níž měl otevřený, dlouhodobý vztah. V první polovině 30. let byl na studijním pobytu v Německu, kde se seznámil s německou filozofií (Hegel, Marx, Nietsche a další). Ve své tvorbě se inspiroval i francouzskými moralisty. Za války byl zajat a několik měsíců internován.
Nejvýznamnější díla
Hnus, Zeď, Mouchy
Po válce se živil jako spisovatel. Sympatizoval s komunismem, ale do strany nikdy nevstoupil. Na konci padesátých let ochladl a v šedesátých letech už komunismus otevřeně kritizoval. V roce 1964 byla Sartrovi udělena Nobelova cena, kterou odmítl přijmout. Zemřel roku 1980 v Paříži.
Dílo
Nejasně jsem snil o tom, že se odstraním, abych alespoň zničil jednu přespočetnou existenci. Ale i má smrt by byla přespočetná. Přespočetná by byla i má mrtvola, má krev na těchto kaméncích, mezi těmito rostlinami v hloubi usmívající se zahrady. A rozežrané maso by bylo přespočetné v zemi, jež by je přijala, konečně i mé kosti, očištěné, oloupané, čisté a hladké jako zuby, by byly přespočetné: byl jsem přespočetný navěky. J. P. Sarte, Hnus
Už ve svém prvním románu Hnus (1938) položil základní otázky, k nimž se vrací znova a znova v celém svém díle – jaký je smysl lidské existence a co si má člověk počít se životem, který mu připadá lživý a absurdní. Dvě hlavní postavy Hnusu reprezentují i dva póly Sartrovy osobnosti: znechucení životem spojené s úzkostí ze světa a na druhé straně touhu vyrvat lidský úděl z tohoto tragického postavení a dát mu smysl činem a bojem za spravedlivější svět. Tak jako se Sartre pokouší oba tyto protipóly smířit a sjednotit, tak se také v poválečném údobí snažil filozoficky smířit existencialismus s marxismem.
Vedle mnoha filozofických děl vydal sbírku novel Zeď (1939), zkoumá jednání lidí v mezních situacích, rozsáhlý (a nikdy nedokončený) román Cesty svobody (1945, 1963), jenž v několika souběžných dějových pásmech zachycuje drama Evropy v letech 1938 – 45, a řadu divadelních her, mj. Mouchy (1943), kde rozvíjí motiv Oresta a Elektry a klade otázky svobody člověka a jeho odpovědnosti za sebe a druhé, Špinavé ruce (1948), Holá pravda (1955) aj. Své eseje věnované nejrůznějším otázkám shrnoval od r. 1947 do jednotlivých svazků nazvaných Situace.
