Sníh je jednou z forem pevného skupenství vody. Jeho hlavní stavební jednotkou je šestiúhelníková sněhová vločka, nazývána odborně ledový dendrit. Detailní struktura dendritů může nabývat rozmanitých podob a je závislá na teplotě v okamžiku jejich vzniku. Jejich rozměry mohou být různé od milimetrů po desítky centimetrů.
Samotná vločka se ještě skládá z ledových krystalů a vzniká v oblacích při teplotách pod bodem mrazu, při dostatečné vlhkosti a splnění dalších fyzikálních podmínek. Padání sněhu z mraků na zem se nazývá sněžení. Vzniká sněhová pokrývka, která je však z 97% tvořena vzduchovými mezerami mezi vločkami. Takové uspořádání uděluje sněhové pokrývce výborné izolační vlastnosti, nezbytné pro ochranu rostlin a zimujících živočichů před mrazem.
Sníh hraje významnou roli v koloběhu vody, jíž je dočasnou zásobárnou a v polárních oblastech má zásadní podíl na odrazu slunečních paprsků, čímž zabraňuje nadměrnému ohřevu atmosféry. V mírném pásmu běžně sněží v zimních měsících. Náhlé jarní tání sněhu, v kombinaci s přeháňkami, je často příčinou povodní.
Sněhová pokrývka mírně kopíruje terén a umožňuje člověku snadný pohyb i v hůře přístupných místech, pokud má příslušné vybavení. Tím mohou být lyže a prostředky s lyžinami, sněžnice či různé boby. Motorová vozidla bývají vybavena pásy. Od těchto dopravních prosředků je odvozena celá řada zimních sportů, jako je lyžování nebo závody sněžných skútrů.
Protože sníh na vozovkách ztěžuje průjezd vozidel a po uježdění velmi klouže, jsou silnice v Česku každý rok rozsáhle soleny. Sůl mění teplotu tání sněhu a tím jej rozpouští. Je to velmi drahá a neekologická metoda, účinkující jen v omezené míře. Ze silnic se sůl dostává do okolní půdy, a ta je takto znehodnocována. V chráněných oblastech se solit nesmí a namísto soli se využívá štěrk. Přívaly sněhu na silnicích způsobují dopravní kalamity, lámou stromy, ničí energetickou síť a jejich důsledkem tak bývají značné ekonomické ztráty.
