Životopis

Jiří Kolář se narodil v prvním roce světové války v Protivíně, hlavním domovem se mu ale záhy stalo Kladno. Otec byl pekař, Jiří Kolář se vyučil pouze jako truhlář, uplatnění našel i v dalších příležitostných manuálních pracích jako dělník, hlídač, číšník či závozník.

Od třicátých let se začal projevovat umělecky. V roce 1937 měl svou první výtvarnou výstavu v divadle E. F. Buriana. Zásadní bylo spojení s uměleckým útvarem Skupina 42, kde se vypracoval na důležitý článek. V roce 1945 vedl Svaz české mládeže v Kladně, ale odešel do Prahy, kde se stal redaktorem v nakladatelství Družstvo Dílo a půl roku vedl týdeník Lidová kultura. Po převratu se víceméně soustředil jenom na literaturu a výtvarné umění, protože byl propuštěn z práce.

Byl kritikem komunistického režimu. V padesátých letech byl za příklon k avantgardě vězněn, přitížily mu i angažované texty jako Rod Genorův v básnické sbírce Prométheova játra. V šedesátých letech se mu ale dařilo vystavovat i na Západě – v Evropě i ve Spojených státech amerických, stal se členem skupiny Křižovatka. V roce 1975 se mu dostalo pocty být prvním českým umělcem, který vystavoval v newyorském Guggenheimově muzeu.

V době normalizace byl jedním ze signatářů Charty 77. Kvůli této podpoře mu pak byl zakázán návrat ze studijní cesty v západním Berlíně, čímž byl donucen k emigraci. Po roce 1980 se přestěhoval do Paříže, a kde získali v roce 1984 francouzské občanství s manželkou Bělou, uměleckou fotografkou. Po roce 1989 zůstal bydlet v Paříži, ale střídal místo pobytu s Prahou.

V roce 1990 byl jedním ze tří otců významné Ceny Jindřicha Chalupeckého. Založili ji s Václavem Havlem a Theodorem Pištěkem. Do Česka se natrvalo vrátil po roce 1998, kdy ho zastihla mozková příhoda. Po roce 1999 byl trvale upoután na lůžko po úrazu páteře a v roce 2002 v Praze zemřel.

Dílo Jiřího Koláře

Kolář debutoval v roce 1941 básnickou sbírkou Křestný list, v níž se inspiroval uměleckým směrem surrealismu a nechal ovlivnit Františkem Halasem. Události roku 1945 reflektoval ještě týž rok ve sbírce Sedm kantát. Ve stejné době vychází Limb a jiné básně a o rok později Ódy a variace, kde se otevírá volnému verši, nechává slova svobodná v proměnlivosti struktury..

V roce 1948 vydal významnou sbírku Dny v roce, v nichž zachycuje obraz každodenního života, je očitým svědkem šedi. V roce 1950 sepsal sbírku Prométheova játra, v niž se již kriticky postavil k stávající situaci, a byl kvůli tomu perzekvován. Dílo pochopitelně vyšlo až mnohem později, nejprve v samizdatu. v Přestupném roce (1955) zvolil deníkovou formu a nabídl pohled do svého tvůrčího procesu s různými verzemi vyhotovení básní. V letech 1956 až 1957 vytvořil volnou trilogii s historickou inspirací Mistr Sun o básnickém umění, Černá lyra a Nový Epiktet.

Už dříve, ale hlavně od šedesátých let získává jasně navrch poezie vizuální nad vebrální. V letech 1959 až 1961 vznikaly Básně ticha, následně Snad nic, snad něco. V roce 1969 vydal Návod k upotřebení, v němž udělal z básně čin, jehož se čtenář může zúčastnit, a experimentoval s titulní "návodností".

Vytvořil, často ve spolupráci s Josefem Hiršalem, knihy pro děti - Jeden den prázdnin (1949), Kocourkov (1959) nebo Náhody pana Apríla (1961).

Dochována je i korespondence, případně listy psané formou deníků, které nejprve podnítilo oddělení od manželky, ale pak v nich pokračoval i bez této překážky. Příkladem je Psáno na pohlednice I. (1983-1985) a druhý díl z let 1985 až 1987.