Život
Charles Pierre Baudelaire se narodil 9. dubna 1821 v Paříži. Když se narodil, bylo jeho otci už přes šedesát let, zemřel v Charlesových sedmi letech. Matka se znovu provdala za důstojníka francouzské armády. Díky tomu začal Charles studovat gymnázium v Lyonu a pak na dalších školách.
Základní údaje
Narození: 9. dubna 1821 v Paříži
Úmrtí: 31. srpna 1867 v Paříži
V sedmnácti letech cestoval s rodiči po Pyrenejích a z té doby pocházejí jeho první básně. Pro nekázeň byl vyloučen z lycea Louis le Grand. Z toho důvodu maturoval v penzionu Leveque a Bailly.
Nejvýznamnější díla
Květy zla, Umělé ráje, Malé básně v próze
Kolem roku 1840 se v Paříži seznámil s mnoha spisovateli, mj. s Balzakem, de Nervalem. V roce 1841 se vypravil na roční cestu do Indie, skončil na ostrově Reunion. Pak se vrátil do Bordeaux. V jednadvaceti letech žil v Paříži, kde se seznámil s dalšími literáty, Gautierem, de Banvillem. Ve stejném roce poznal mulatku Jeanne Duvalovou a žil s ní ve skandálním svazku.
Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána, jak stvořeného pro lásku, jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná na horkém loži z oblázků, s nohama nahoru jak žena všeho znalá a potíc jedy zpod žáru, nedbale nestoudně dokořán otvírala své břicho plné výparů. Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně, jak dopéci by chtělo tu a velké Přírodě zas vrátit stonásobně, co spojilo kdys v jednotu; a nebe patřilo, jak zdechlina v své slávě jako květ rozvíjí se dál. Takový silný puch, že vy jste z toho v trávě div neomdlela, na vás vál. Ch. Baudelaire, Zdechlina (překlad František Hrubín)
V následujících letech se pokoušel psát, provokoval, v roce 1844 na základě jednání rodinné rady byl soudem přidělen finanční opatrovník. V roce 1845 konečně vydal svou první knihu Salon de 1845. Jedná se o brožuru s kritikami vztahující se k výroční výstavě. Ve stejném roce se pokusil o sebevraždu. Začaly mu vycházet drobné prozaické práce a další kritiky. Bylo ohlášeno vydání první sbírky veršů pod názvem Lesbičanky. V roce 1847 mu vyšla novela Fanfarlo, Courbet namaloval jeho portrét s názvem Muž s dýmkou.
Aktivně se účastnil revolučních událostí v roce 1848. Objevily se u něj příznaky nákazy syfilitidou. Začal překládat dílo E. A. Poea. V roce 1853 byl už vážně nemocný, stejně jako jeh o partnerka, byli bez peněz. Květy zla vycházejí konečně v roce 1857, následuje kritika a zabavování. Jeho otčím zemřel a Baudelaire obnovil vztahy s matkou. Na přelomu 50. a 60. let následují další vydání jeho děl a dostává podporu ministerstva školství na výtvarné kritiky. Zdravotní stav i finanční situace se prudce zhoršují. Zemřel 31. srpna 1867 v Paříži.
Dílo
Baudelaire žil bohémským životem, provokoval měšťáky pózami i svým milostným vztahem k mulatce Jeanne Duvalové, která byla jeho inspirací, „černou Venuší“ řady básní jeho největšího díla, rozsáhlé sbírky básní Květy zla. Básně začal psát už ve 40. letech, sbírka vyšla poprvé v roce 1857. Kniha byla prohlášena za pohoršující a byla soudně stíhána pro „urážku veřejné mravnosti a dobrých mravů“. Její autor se nevyhýbal žádnému tématu, byl přesvědčen, že „básník je právě ten, kdo dovede ukázat slunce v hemžení hniloby, kdo v kalu vidí všechny hýřivé barvy života“.
Snad nikdo z autorů 19. století nepřinesl do literatury tolik nových literárních motivů. Záměrně spojoval ohňostroj dojmů a magii symbolů a metafor klasicky ukázněnou formou. Květy zla se staly velkým podnětem nejen pro francouzské básníky přelomu století, ale inspirují moderní poezii dodnes. Posmrtně vyšly jeho Malé básně v próze (1869) i jeho pronikavé výtvarné kritiky.
Okna (Malé básně v próze)
Číňané vidí v oku koček, kolik je hodin.
Jeden misionář, procházeje se jednou v okolí Nankinu, zpozoroval, že zapomněl své hodinky, a ptal se jednoho malého hocha, kolik je hodin.
Uličník nebeské říše zpočátku váhal; pak rozhodnuv se, odpověděl: "Hned vám to povím." Po několika okamžicích se opět objevil s velikou tlustou kočkou v náručí, a dívaje se jí upřeně do očí, prohlásil bez váhání: "Není ještě docela poledne." A bylo tomu tak.
Skláním-li se ke krásné Kočce, jež je tak případně pojmenována, která je zároveň ctí svého pohlaví, pýchou mého srdce a parfumem mého ducha, ve dne i v noci, v plném světle slunečním či v temném stínu, na dně jejích rozkošných očí vidím vždy zřetelně hodinu, vždy touž širou, slavnostní hodinu, velikou jako prostor; bez rozdělení na minuty a na sekundy, -- nehybnou hodinu, jež není poznamenána na hodinách, a přece lehkou jako povzdech, rychlou jako mžiknutí oka.
