Hra na schovávanou končí. Pokud bude dál premiér tvrdit, že není ve střetu zájmů, stopne Evropská komise Česku v další sedmiletce slíbené balíky peněz. Líp už bylo, teď bude hůř.
Prezident se snaží vyvolat dojem, že vyslovení nedůvěry vládě reálně nic moc nezmění. Ve skutečnosti už chystá svůj kabinet, aby mohl zvrátit česko-ruský spor.
Do dalšího kola diplomatické války s Moskvou už bychom měli vstupovat s masivní evropskou podporou. Ač o ni zprvu kabinet nebyl schopen požádat, snad už se vše obrací k lepšímu.
Premiér se pokouší vůči Rusku zároveň stát na plynu i brzdě. Spojence máme, zatím to ale vypadá, jako bychom o jejich pomoc ani nestáli.
Snaha o shození kabinetu a vytvoření vlády Národní fronty pod patronací Hradu byla hodně hloupým nápadem už před kauzou Vrbětice. Teď se stává zcela idiotskou. Byť prezident Miloš Zeman v neděli avizoval, že by nechal kabinet premiéra Andreje Babiše dovládnout v demisi.
Smutným symbolem neexistující funkční české politiky vůči Rusku se stal Jan Hamáček. Ještě včera chtěl do Moskvy letět pro Sputnik, dnes vyhošťuje osmnáct ruských špiónů.
Jestliže se obě opoziční formace opravdu rozhodly povraždit prostřednictvím daňového populismu, Andreji Babišovi prudce stoupají šance, že jejich spolupráci rozloží a udrží se u moci.
Lubomír Zaorálek si správně stěžuje na vykuchané ministerstvo zahraničí. Jen zapomněl dodat, že ta operace začala právě za jeho éry v Černínském paláci.
Vítězem sjezdu ČSSD jsou prezident s premiérem. Pokud strana nenabídne levicový program pro 21. století, bude se jen dál prodávat mocným za pár ministerských křesel.
Rotační výuka dovede nejednoho rodiče do blázince. Ale pustit více studentů do lavic teď není možné, aby se za měsíc už zase nezavíraly.
Nouzový stav se konečně stane minulostí. Radost ovšem kalí fakt, že stále nemáme k dispozici pravidla, jak pandemii udržet na uzdě mírnějšími prostředky.
S historicky nejúspěšnějším předsedou občanských demokratů Mirkem Topolánkem o "sarajevském atentátu", opoziční smlouvě, vztazích s Václavem Klausem i budoucnosti strany, k níž už nepatří.
Požadavek na odchod Igora Matoviče z vlády skončil Igorem Matovičem ve vládě. Instalace loutkového premiéra Eduarda Hegera nic nevyřešila.
Politikou v zemi postupně hýbali Klaus, Zeman či Babiš. Ale pak tu byl ten, který hýbal jimi. Přechod skupiny PPF pod nového lídra bude pro republiku zásadní.
Nový dopis zájemcům o dostavbu jaderné elektrárny vyhovuje všem politickým hráčům. Ale vůbec ne Česku. Jen se tím navyšují sázky v partii, kterou už nikdo neřídí.
Český plán, jak využít unijní pomoci, která k nám přiteče, aby zmírnila dopady koronakrize, se radikálně zlepšil. Ale málo platné: když nevíme, jaké chceme reformy, nikdy nemůžeme efektivně investovat do budoucnosti.
Kabinety jsou čím dál vratší v obou částech bývalé federace. Časem se asi nevyhneme německému modelu, v němž nelze shodit vládu bez nového většinového řešení.
Na nezvládnutou zdravotnickou krizi plynule naváže ta ekonomická. Mizerná hospodářská rozhodnutí vlády nevyhnutelně skončí po volbách ostrým vzestupem daní a tupými škrty. Bez ohledu na to, kdo bude vládnout.
Ústavní soudci naivně věřili, že se politici v předvolební kampani rychle shodnou na nových pravidlech hlasování. Shodli, ale tak, že to zas skončí u konstitučního tribunálu.
Pokud mají občanští demokraté přepřahat, pak raději nyní než těsně před volbami. Bez jejich úspěchu není nebabišovská vláda možná.
