reklama
 
 

Eduard Petiška

20. 7. 2014
Spisovatel a básník Eduard Petiška proslul hlavně jako tvůrce mnoha knih pro děti a mládež, nového přepracování starých pověstí nebo příběhu o Krtečkovi.

Životopis

Eduard Petiška se narodil v květnu 1924 v Praze. Shodou okolností se jeho otec znal s dvěma velkými českými literáty - ze školy s Jaroslavem Haškem, z práce s Franzem Kafkou. Eduard Petiška chodil na gymnázium v Brandýse nad Labem. Na základě svého hudebního talentu, který sdílel s matkou, měl pokračovat studiem konzervatoře, kam byl dokonce přijat, jenomže tomuto plánu stála v cestě probíhající druhá světová válka. Během okupace byl pracovně nasazen a teprve po roce 1945 šel na Univerzitu Karlovu studovat germanistiku a srovnávací literaturu. V roce 1949 získal doktorský diplom a jeho další kariéra se ubírala směrem k překladatelství a vlastní literární činnosti. Pouze první roky padesátých let ještě strávil vojenskou službou.

Základní údaje

Narození: 14. května 1924, Praha

Úmrtí: 6. června 1987, Mariánské Lázně

Rodina: manželka Alena, syn Martin

Od roku 1947 působil v Umělecké besedě, oženil se v roce 1948. Přestože v domě v Brandýse nad Labem, kde se usadil, se scházel s blízkými přáteli z řad spisovatelů, veřejně se spíše neangažoval a ve své literární práci se soustředil na poměrně svobodnou oblast dětské literatury. Dospělou prózu opět vydal až v šedesátých letech.

Zemřel v červnu 1987 v Mariánských Lázních. Rodovou tradici psaní uchoval jeho syn Martin, který publikoval pod jménem Eduard Martin.

Dílo Eduarda Petišky

Jeho první, knižně vydány počin spadá do kategorie poezie. Šlo o sbírku Oči vzlétajícího času z roku 1946. V čase předchozím sepisoval jednotlivé básně, které se mu podařilo nechat otisknout v časopisech, např. Mladém hlasateli.

Přehled nejdůležitějších děl

Literatura pro děti a mládež: Staré řecké báje a pověsti, Birlibán, Jak krtek ke kalhotkám přišel, Jak se Martínek ztratil

Poezie: Oči vzlétajícího času, Okamžiky

Próza: Než umírají muži, Soudce Knorr, Cesta do země Lidivoni

V roce 1947 vydal svoji první knihu cílenou pro děti a mládež, která symbolicky předznamenává jeho následné společenské vnímání. Šlo o leporelo Alenka šla spát. V dalším roce vydal Pohádky pro nejmenší a sbírka titulů se dál rozrůstala. Napříč několika knihami vystupuje postava Martínka, která je inspirována jeho synem - Jak se Martínek ztratil nebo Kam se schoval nůž. Dalším hrdinou jeho vyprávění je např. Birlibán.

Zásadní a spojené s jeho překladatelskou činností jsou jeho přepracování dávných mýtů. V roce 1958 vydal poprvé dodnes klasickou knihu Staré řecké báje a pověsti. Naučný základ pro školní potřeby se pojí s umným vypravěčstvím i poutavými ilustracemi Václava Fialy. Obliba publikace se projevila i ve výrazném překladu do zahraničí, např. počet výtisků a vydání ve Francii je neobyčejně vysoký a kniha se stala součástí školní četby.

Daidalos syna poučoval: 'Dej pozor, Ikare, nelétej příliš vysoko. Slunce by roztavilo na křídlech vosk a ožehlo by ti peří. Nelétej také příliš nízko, aby ti mořské vlny nesmáčely křídla. Křídla by ti ztěžkla, a stáhla by tě do hlubiny. Nelétej ani vysoko, ani nízko, leť uprostřed jako já a neztrácej mě z očí.' Daidalos Ikara políbil a otec a syn se vznesli. První letěl Daidalos a stále se na Ikara ohlížel. Syn letěl, jak mu otec přikázal. Dole pod nimi si pastýři zacláněli dlaní zrak, dívali se k nebi a říkali si: 'To jistě letí bohové z Olympu podívat se na zem, jak lidé žijí.' " ukázka z knihy Staré řecké báje a pověsti

Eduard Petiška

Podobným způsobem vytvořil knihy Staré české báje a pověsti, Staré mezopotámské báje a pověsti, Staré egyptské báje a pověsti, Příběhy starého Izraele nebo Příběhy, na které svítilo slunce.

Od roku 1960 navázal spolupráci se Zdeňkem Miler, díky které si drží autorství prvních dobrodružství postavičky Krtečka, například příhody o kalhotkách a autu.

V tomto desetiletí vydal několik seriózních románů - Než uzrají muži nebo Pomerančové šaty. Ještě v roce 1968 stihl vydat čtyři knihy (Ovidiova rodina, Golem, Hrdinův pátek a Louskáček), k tisku byla připravena i jeho antiutopistická vize Cesta do země Lidivoni, kterou sepsal na počátku padesátých let a která nakonec vyšla až na konci devadesátých let, tedy posmrtně. Takových textů, jejichž publikace se nedožil, bylo víc, básnické sbírky Podzimní deník a Vůně hvězd či román Srdce, ve kterém bydlím.

reklama
reklama
reklama
Komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama