V olomouckém kině Metropol se v pátek večer potkaly dvě kulturní události. V průběhu festivalu animovaného filmu PAF byla vyhlášena Cena Jindřicha Chalupeckého. Nejvýznamnější české ocenění pro mladé umělce získal sedmadvacetiletý Andreas Gajdošík, absolvent Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, umělec, experimentální hudebník a také amatérský pedagog.
„Nevím, co jsem si od prodeje drog sliboval. Možná víc romantiky. Pocit nebezpečí a napětí. Dnes už chápu, že průměrný pouliční příměstský drogový dealer se moc neliší od běžného poslíčka s pizzou,“ svěřuje se Eli Bell, nedospělý vypravěč románu Kluk spolkne vesmír.
"Na Bořkovo umění jsem si zvykal dlouho, ale pak jsem si na něj zvykl tak, že bez něho nemůžu být," prohlásil bývalý český prezident Václav Havel o designérovi a architektovi Bořku Šípkovi. Ten zase v televizním dokumentu tvrdil, že právě kvůli Havlovi se v devadesátých letech minulého století vrátil z emigrace.
Pro malíře Michaela Rittsteina přišla sametová revoluce v pravý čas. V roce 1989 mu bylo čtyřicet a už desetiletí nesměl samostatně vystavovat. „Namalované obrazy dával do sklepa. Těžce to nesl, kdyby nepřišel převrat, už by to možná psychicky nezvládl,“ říká kurátor Petr Mach.
"Ve škole jsme běhali sprint na padesát metrů a tohle má mít sedmdesát," říká trochu nevěřícně nad svým nejnovějším projektem sedmdesátiletý ilustrátor, autor výtvarných knih a někdejší filmař Petr Sís v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Ruka v pleteném svetru nabízející dva karafiáty policistům za plastovými štíty a desítky dalších slavných fotografií, které patří k nejčastějším obrazům dnes jubilejně připomínané sametové revoluce, nechybí na výstavě nazvané 1989 v pražském Veletržním paláci.
O tom, že tahle výstava bude trochu punk, svědčí mobilní plastové toalety zastrčené v průchodu novoklasicistního Desfourského paláce v centru Prahy. Osmý ročník přehlídky studentského umění Pokoje si za téma vybral slovo "svéráz". Studenti z více než 30 ateliérů vysokých uměleckých škol na deset dní proměnili vybydlenou historickou budovu v atraktivní bludiště.
V nacpaném scénáři podzimních oslav desetiletí divadla Cirk La Putyka se muselo škrtat. Něco stihli, například od konce září kina promítají záznam představení Up End Down Symphony za doprovodu Filmové filharmonie a v pražské Arše, místě prvního uvedení, se uskutečnila vzpomínková představení.
Útlá loutka tanečnice v bílém kloboučku sedí na lavičce s nožkou přes nožku. Za ní jsou vidět samuraj, kanibal, Hamletův šašek a další dřevěné postavy, které Jiří Trnka vyrobil, když mu bylo sotva 12 let.
„Chodila jsem do Růžové ulice kupovat odpad z oceláren,“ vzpomíná Květa Pacovská na dobu před půlstoletím, kdy tvořila experimentální grafiky. O této kapitole tvorby mezinárodně uznávané ilustrátorky, kterou teprve pražská retrospektiva v roce 2015 docenila i jako malířku a autorku soch či objektů, se dosud téměř nevědělo. Mění to až současná výstava v pražském Colloredo-Mansfeldském paláci.
Za dva góly ve fotbale dostal v roce 1940 od nadšeného fanouška sto korun. Tehdy šestnáctiletý Karel Malich peníze utratil stylově: v Pardubicích si koupil dvě monografie, malou o Leonardu da Vincim a velkou o Rembrandtovi.
Stárnoucí muž v baloňáku, s rádiovkou na hlavě a cigaretou zapíchlou v zamračených ústech kráčí podél vysoké zdi.
V roce 1985 začala Československá televize vysílat Videostop, každý větší podnik propagoval své výrobky kalendářem s nahými ženami a trafiky nabízely časopis Slavnostní oděvy. O deset let později vycházely tiskoviny v pestré škále od pokleslé erotiky přes ambiciózní magazín Reflex po graficky unikátní Raut, který měl rozměr menšího okna. A už rok fungovala dravá a komerční televize Nova.
„Chcete si zapnout robota?“ ptá se dívka v oranžových šatech u jednoho z mnoha stánků Superstudia letošního ročníku přehlídky Designblok.
Je večer a prší. Auto zastaví mezi poli. "Asi se už nikdy neuvidíme," pronese muž a obrátí se na nic nechápající ženu. Obejme ji na rozloučenou, a než vystoupí a ztratí se ve tmě, smutně se ohlédne na jejich dcerku.
Tlustý svazek černých kabelů pod stropem se v brněnském Pražákově paláci vine všemi místnostmi, ve kterých vystavují letošní finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého. Kabely začínají u solárních panelů instalovaných pár desítek metrů od budovy. Do ní přivádějí elektřinu pro osvětlení obrazů, instalací i pro napájení projekčních přístrojů či galerijní pokladny.
"Naši ruští přátelé si byli jistí, že nám v provedení plánu zabrání policisté v uniformách i v civilu, kterých je na náměstí vždycky bezpočet, a že nás zatknou," vzpomínají členové slovinské umělecké skupiny Irwin. V roce 1992 uskutečnili a natočili akci na Rudém náměstí. Trochu neostrý snímek je teď jedním ze třiceti videí, která tvoří výstavu Orient V. v pražském Colloredo-Mansfeldském paláci.
Když v půlce sedmdesátých let minulého století mladá, nadějná fotografka Annie Leibovitzová vyrážela na americké turné s kapelou Rolling Stones, přibalila do kufru tenisovou raketu. Bláhově myslela, že mezi koncerty bude mít čas sportovat.
„Asi jsem to já, tak ve věku jedenácti dvanácti let,“ říká o postavě melancholického chlapce, hrdiny animovaného filmu Těžká planeta, jeho tvůrce. Je jím jeden z nejvyhledávanějších současných malířů Josef Bolf a několikaminutový snímek je k vidění na aktuální výstavě jeho děl v pražském Veletržním paláci.
Z obrazů a videí Daniela Pitína občas čouhá karton a špejle. Pomocné papírové modely, podle nichž malíř v posledních letech tvoří, se na plátno dostávají jako další kousek koláže. Svou výstavu, která předevčírem začala v pražské Galerii Rudolfinum, dvaačtyřicetiletý autor nazval Papírová věž.
