V hotovostní formě se euro poprvé objevilo 1. ledna 2002. Společnou měnou platilo dvanáct zemí - výjimku z tehdejší patnáctky tvořily Velká Británie a Dánsko, které si v rámci Maastrichtské smlouvy vyjednaly takzvaný opt-out, a Švédsko. To společnou měnu přijmout musí, prozatím však záměrně cíleně nedodržuje kritérium členství v evropském směnném mechanismu ERM II.
Postupně se eurozóna rozšířila o dalších pět zemí (Kypr, Malta, Slovinsko, Slovensko, Estonsko), které do EU vstoupily v roce 2004. Ostatní státy se podpisem přístupové smlouvy zavázaly, že evropskou měnu v budoucnu přijmou.
Na počátku kolapsu stálo Řecko
Prosperita ovšem Evropské monetární unii vydržela pouze osm let. Na podzim 2009 vyšlo najevo, že řecká vláda falšovala statistiky o svém zadlužení. Na jaře 2010 se poprvé konal summit vrcholných představitelů eurozóny, kteří řešili, jak zabránit hrozbě řeckého bankrotu.
Východiskem se stal záchranný balíček ve výši 110 miliard eur. Ten evropští politici podmínili radikálními škrty a zavedením funkčních reforem. Ekonomika země je ale i po dvou letech silně oslabená a pod neustálou hrozbou bankrotu. Dosavadní reformy se ukázaly jako neúčinné, země nadále dluží více, než zástupcům eurozóny slíbila - veřejný dluh měl podle zprávy České národní banky z prosince 2011 činit 162,8 procenta HDP, schodek rozpočtu pro rok 2011 pak 5,5 procenta HDP. Dva roky neustálého napětí se projevily v náladě společnosti nebo ve stavu řeckého zdravotnictví.
Na jaře 2010 se také poprvé dostalo do povědomí širší veřejnosti označení PIIGS, které označuje nejméně stabilní země Evropské měnové unie (EMU): kromě Řecka se jedná o Španělsko, Itálii, Irsko a Portugalsko. Poslední dvě byly dalšími trhy, které se neobešly bez záchranné injekce. Italský dluh se ještě na počátku roku 2012 pohyboval na 120 procentech HDP. Nadějí může být nový premiér Mario Monti, který slibuje osekání dluhů.
Investoři stále čekají na řešení
Zároveň ale mezi investory narůstá skepse vůči Evropské měnové unii jako celku. Důvodem je řada neúspěšných summitů, na kterých se nepodařilo vyjednat žádné efektivní opatření. Návrhy, které zatím politici s německou kancléřkou Angelou Merkelovou a francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym v čele představili, pesimismus spíše prohlubují.
Jedná se například o daň z bankovních transakcí, u které hrozí odliv obchodníků na mimoevropské trhy a je vysoce pravděpodobné, že je finanční instituce přenesou na klienty, nebo navrhovaná rozpočtová pravidla. Ta de facto zpřísňují Pakt stability a růstu z roku 1997, který povolené stropy i tvrdé sankce zahrnoval a jehož obcházení legitimovaly právě Francie a Německo. Když v roce 2005 prosadily dokument ,,Zlepšení realizace Paktu stability a růstu", pronesl francouzský premiér Jean-Pierre Raffarin svoji památnou větu, že ,,pakt přece není vyrytý do kamene".
Diskutabilní je i navrhovaná půjčka Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF) na pomoc eurozóně, neboť zatím není jasné, zda má MMF plán, jak tyto peníze použít a zda tato akce bude efektivní.
Firmy se na rozpad připravují
Uvedené důvody zesilují diskusi o rozpadu eurozóny. Ekonomickými aspekty se zabývají především banky a finanční instituce nebo makléři. Studie, jaké by měl konec eurozóny, jak ji známe, dopady, publikovaly například švýcarská banka UBS, v Česku CERGE-EI nebo poradenská skupina McKinsey. Tyto instituce ve většině případů varují před propadem HDP, zpomalením zahraničního obchodu a nárůstem nezaměstnanosti. Za přehnané označuje tyto prognózy například český prezident Václav Klaus. Ten sice v rozpad eurozóny jako takové nevěří, odchod několika problémových zemí by však podle něj neznamenal žádnou katastrofu.
S návratem k národním měnám kalkulují především investoři na měnových trzích. Bankovní skupina HSBC nebo největší makléřská skupina ve světě ICAP již testovaly své systémy, aby si ověřily, jak rychle zvládnou začít obchodovat s řeckou drachmou a dalšími měnami, které na trhu již deset let neexistují.
Současná nedůvěra ke společné měně se projevuje rostoucím přesunem investorům k mimoeurovým trhům - například k Velké Británii nebo Švédsku. To si dokonce na začátku prosince 2011 půjčovalo za levnější úroky než Německo. Británie zaznamenala zájem o libru v prvním prosincovém týdnu, poté co její premiér David Cameron oznámil, že se k záchraně zadlužených zemí nepřipojí.
Měnové unie byly historicky neúspěšné
Za jeden z neúspěchů Evropské monetární unie můžeme považovat, že nerespektovala pořadí jednotlivých forem integrace. Podle toho by totiž měnové unii měly předcházet hospodářská a politická unie, což se v případě EMU nestalo. Země tak neměly sladěná rozpočtová pravidla, hospodářské cykly ani plně liberalizovaný trh práce, stejně tak nedošlo ke srovnání tempa růstu cen, ani vytvoření společné legislativy nebo daňové soustavy.
Pokud dojde k rozpadu eurozóny, bude EMU jen dalším příkladem v historii měnových unií. Těch totiž již od 19. Století existovalo několik, a ačkoliv byly složené z menšího počtu států než EMU, žádná z nich nepřežila. Příkladem je například Skandinávská nebo Latinská měnová unie (vznikla mezi Francií, Belgií, Itálií a Švýcarskem, později sem patřily i Černá Hora nebo Venezuela). Výjimku tvoří pouze unie Belgie a Lucemburska. Těmto malým zemím se podařilo udržet pevný kurz jejich měn na osmdesát let, až do vzniku dnešní eurozóny.
