Pískovcové schodiště obtáčí čtyři a půl metru vysokou, zčásti organickou srostlici umělce Krištofa Kintery nazvanou Devil růstu, sestavenou z desítek plastových vánočních ozdob, koulí a míčů.
Nový český film Čertí brko má komplikovanou zápletku a obsahuje politické intriky i zajimavé tváře, hodnotí kritik Kamil Fila. Netroufá si však odhadnout, zda se z pohádky, kterou vytvořili autoři fiktivního lobbisty Tondy Blaníka, stane klasika.
Filmový kritik Kamil Fila si do pořadu TV ovladač tentokrát vybral legendární erotický film Základní instinkt. Ve filmu je spousta krve a sexu a lidi mohou mít pocit, že ve filmu viděli víc, než bylo ukázáno.
Coby špičkový badatel a bohužel jen jako průměrný autor se čtenáři představuje Martin Tichý. Jeho kniha Smrt bez spravedlnosti, kterou nedávno vydal Ústav pro studium totalitních režimů, je přesto podstatnou prací, která znejišťuje naše vnímání minulosti.
„Jakmile jsem pohlédl na papír v psacím stroji, všiml jsem si, že na něj někdo něco připsal. Zamrazilo mě. První půlka stránky byla moje, pak následovalo pět řádků, které moje nebyly. Přečetl jsem si je: ‚Gabriel ji strčil prsty hluboko do vlhký k*ndy…‘ Seděl jsem tam a zíral na těch pět řádek, otřesený do hloubi duše. Ano, měl jsem skoro na krajíčku.“
Kdo chce v těchto dnech spatřit legendu českého rocku, skupinu The Plastic People of the Universe, musí si vybrat. Před více než dvěma roky se rozpadla na dvě části a dosud je nic nedalo zpět dohromady.
Jako rána z děla působí emoční tornádo, které úvodem svého thrilleru Vdovy způsobil divákům režisér Steve McQueen.
Ani britští The Rolling Stones při koncertech nepotřebují tolik kabelů, kolik jich do pražského Centra současného umění DOX nechal natahat výtvarník a spoluzakladatel kapely Tata Bojs Milan Cais.
Spisovatel Marek Toman rozumí neživým předmětům. Ty se v jeho knihách stávají živými, až živelnými vypravěči, kteří líčí české dějiny lépe než postavy z masa a kostí.
Zvláštní spojení „ozdravení těla se zdravou frustrací“ předkládá aktuální výstava nazvaná Vítejte v těžkých časech, která je v těchto dnech k vidění v pražském Centru současného umění Dox.
Uprostřed obrazovky se blyští koruna palmy. Náhle kolem propluje obří zlatá rybka. Kamera se pohybuje jemně, ale už je jasné, že palmy představují jen dekoraci v akváriu, které stojí vedle pracovního stolu. Za ním si žena nervózně rovná tužku tak, aby ve správném úhlu lícovala s ostatními předměty na pracovní desce.
Historické události nás stále přitahují a vzrušují. Nemůžeme se vymanit ze vztahu k minulosti, protože si nevíme rady s budoucností, s tím, kam jít, kam vyrazit, po tom všem, co jsme jako civilizace a svět zažili.
Seriál Narcos v současné kvalitní televizní tvorbě představuje ostrov obdivuhodné vyrovnanosti.
V prostoru se vznáší leitmotiv čtyř pečených kachen. Účastníky "potravní slavnosti", která spočívá v konzumaci těchto pečených ptáků, jsou čtyři životem unavení mládenci kolem šedesátky.
Na počátku byla rvačka s Ernestem Hemingwayem. Či spíše to, co ji vyprovokovalo.
Představení Odysea – Bloudění podle Homéra, které včera v Centru současného umění DOX uvedl Pražský divadelní festival německého jazyka, zkoumá a boří mýtus jednoho z nejslavnějších antických hrdinů. V inscenaci hamburského Thalia Theateru vystupují pouze dva herci a komunikují takřka výhradně smyšlenou řečí.
Koncert české skupiny Lucie je svým způsobem obřad, návrat do bezstarostné atmosféry poloviny 90. let minulého století, připomínka dob, kdy vše šlo snadno.
Jaroslav Rudiš je hvězdou současné české literatury, jedním z mála, jimž se dostává pozornosti, sotva ohlásí novou knihu.
Filmař Emir Kusturica stojí ve sklepení polorozpadlé ruiny, které v něm vyvolává vzpomínky na Dostojevského román Zápisky z podzemí.
Z původní tetralogie o boxerovi Rockym se dodnes nejvíce mluví o dvou filmech. Prvním a posledním. Ten první z roku 1976, melodrama o podceňovaném outsiderovi, získal Oscara pro nejlepší snímek a v některých ohledech nezestárl. Na tom čtvrtém naopak zestárlo vše.
