Papriky jsou na jednu stranu velmi obyčejná zelenina, které málokdo věnuje pozornost. Obsahují přitom spoustu látek, které jinde nenajdete nebo aspoň ne v takovém množství. Vědci je rádi zkoumají ze všech stran a tentokrát přišli s tím, že by červená paprika mohla pomoci s léčbou neurodegenerativních onemocnění – aspoň teoreticky.
Na tom, co máme na talíři, záleží. Izraelští vědci ale přišli na to, že tělo počítá i s tím, kdo sedí naproti nám. Blízkost milovaného člověka mu podle nich ušetří kus práce – a nejde jen o cukr. Proč si organismus ve dvou vede úsporněji?
Poškozené buňky, které odmítají umřít, se v těle hromadí a tiše zpomalují jeho stárnutí. Vědci z Kalifornie teď odhalili jejich trik, díky kterému se jim daří unikat imunitnímu systému a našli způsob, jak jim to překazit.
Před 35 lety narazili dva turisté vysoko v Alpách na lidské tělo trčící z ledu. Vypadalo jako pozůstatek některé z mnoha horských tragédií, a tak k němu zpočátku přistupovali i záchranáři. Teprve později vyšlo najevo, jak mimořádného člověka našli. Dnes vědci znají jeho poslední jídlo, zdravotní problémy i pravděpodobnou příčinu smrti.
Dřete v posilovně, počítáte každou kalorii a váha jde dolů. Jenže po čase stačí drobný prohřešek a shozené kilogramy jsou zpátky. Mnozí to připisují slabé vůli, nová zjištění biologů však ukazují na docela jiného viníka. V tukové tkáni zůstává skrytá biologická stopa, která se chová, jako by tělo nikdy nezhublo.
Téměř kilometr a půl pod zemí, v bývalém zlatém dole v americké Jižní Dakotě, stojí zařízení, které patří k nejcitlivějším detektorům na planetě. Jeho úkol je zároveň mimořádně ambiciózní. Má zachytit něco, co možná právě teď prochází naším tělem i celou planetou, aniž bychom o tom měli sebemenší tušení. Temnou hmotu.
Počítač, který se neučí z kódu, ale z živých lidských neuronů. Zní to jako sci-fi, přesto už vědci dokážou napojit laboratorně vypěstovanou nervovou tkáň na elektroniku a využít její aktivitu k řešení jednoduchých úloh. Takzvaná organoidní inteligence je zatím v plenkách, ukazuje ale nový směr vývoje počítačů.
Když se mluví o zdravé snídani, obvykle se řeší hlavně to, co si člověk položí na talíř. Rozsáhlá studie více než 31 tisíc dospělých ale naznačuje, že roli může hrát také čas. Vědci sledovali první i poslední jídlo dne a následně úmrtnost. Výsledky ukázaly výrazný vzorec. Zároveň však varují před jednoduchým návodem, kdy přesně bychom měli jíst.
Lidé často přemýšlejí, jak dlouho vydrží život na Zemi. Nová studie se tentokrát zaměřila na rostliny, bez nichž by dnešní svět nemohl existovat. Pomocí klimatických modelů vědci odhadli okamžik, do kdy na planetě zřejmě přežije poslední zelený organismus. Jejich výpočty přinášejí překvapivě optimistickou zprávu, ale zároveň ukazují, co nakonec rozhodne o osudu celé biosféry.
Na první pohled vypadá, jako by ledovec v Antarktidě krvácel. Sytě rudá voda vytékající z nitra ledu už více než sto let mate vědce i turisty. Skutečné vysvětlení je ale ještě podivuhodnější než samotný výjev. Hluboko pod ledem se totiž odehrává příběh, který může změnit naše představy o tom, kde všude může existovat život. A možná i o tom, jak jej hledat mimo planetu Zemi.
Proč ta samá drahá čokoláda chutnala včera božsky a dnes úplně mdle? Chyba není v receptu ani ve vašich chuťových pohárcích, ale v tom, co vám zrovna hraje v uších. Moderní věda potvrzuje, že lidský mozek nedokáže oddělit sluch od chuti, a hudba tak funguje jako neviditelné, ale mimořádně mocné koření.
Co se stane, když část těla oddělíte od zbytku organismu? Většinou rychle odumře. Vědci však nyní narazili na výjimku, která připomíná scénář ze sci-fi hororu. Při výzkumu mořské okurky zjistili, že oddělené kusy její tkáně dokážou dál růst, hojit se a přežívat celé roky bez spojení s původním tělem.
Zná to skoro každý: je večer, pomalu se chystáte do postele a najednou na něco dostanete chuť. A i když se může zdát, že sáhnout takhle pozdě po něčem malém z lednice je neškodné, podle odborníků může právě volba jídla výrazně ovlivnit kvalitu spánku. Po kterých potravinách budete spát jako v bavlnce, a které naopak způsobují neklidnou noc?
Odplata může přinášet libé pocity, ale v mozku funguje jako nebezpečná droga. James Kimmel jr. ve své druhé česky vydané knize Věda o pomstě řeší, proč nás přitahuje touha po odvetě, jak ovládala dějiny od biblického Kaina až po Stalina a proč moderní neurověda stejně jako stará moudrost akcentuje sílu odpuštění. Je msta nezvladatelnou závislostí, kterou by měla medicína oficiálně diagnostikovat?
Mnoho lidí má pocit, že ve svém pejskovi umí dobře číst a přesně poznají, co se v něm odehrává. Vědí, kdy má radost, kdy je unavený a kdy se mu nechce ven. Nové výzkumy ale ukazují, že právě u bolesti si majitelé často nejsou tak jistí, jak si myslí. A někdy ji přehlédnou v okamžiku, kdy je ještě nenápadná, ale už může být nebezpečná.
Na první pohled jde o nenápadný objev z laboratorního prostředí. Žádná převratná technologie, žádný nový zázračný lék na pultech lékáren. Přesto výsledky experimentů vyvolaly mezi vědci i lékaři nebývalý zájem – ukazují totiž, že cesta k ovlivnění chuti k jídlu a metabolismu možná nemusí být tak složitá, jak se dosud zdálo.
Opět se to potvrzuje. I malá změna v každodenní rutině může mít větší dopad, než byste čekali. Podle nových výzkumů totiž i relativně obyčejný, dostupný a levný doplněk stravy může během několika týdnů podpořit paměť i mentální výkon u starších lidí. Nejde o zázračnou pilulku, ale o nenápadný návyk.
Zapomeňte na drastické diety, hodiny v posilovně nebo radikální „nový život startující od pondělí“. Nejnovější výzkumy ukazují něco mnohem praktičtějšího. Zdravější srdce si můžete vybudovat pomocí drobných změn, které pomalu nepocítíte — ale vaše tělo ano. Bez složitostí. Bez extrémů.
Představte si večer pod hvězdami. Díváte se na oblohu a hlavou vám běží snad ta nejstarší otázka lidstva: „Jsme tu sami?“ Právě teď mají vědci o něco konkrétnější vodítko – a možná i směr, kam se dívat. Astronomové nedávno zúžili obrovský seznam více než šesti tisíc známých exoplanet na pouhých 45 světů, které patří mezi největší kandidáty na mimozemský život.
Mají touhu objevovat, jsou to expati v zahraničí a žijí vědou. Občas musí bojovat o vlastní identitu, potýkají se s neúspěchem a někdy i s rozhodnutím, zda ve vědeckém světě vůbec zůstat. V nakladatelství Pointa vyšla kniha rozhovorů s mladými vědci a vědkyněmi. Její autorka, biochemička Hana Valenta, ji doplnila krátkými příběhy odhalujícími osobní zkušenosti i profesní výzvy mladých badatelů.
Kočky napěchované elektronikou jako špioni. Netopýři s miniaturními bombami. Umělý prstenec kolem Země z milionů kovových jehliček. Nebo také slon, kterému vědci podali smrtící dávku LSD. Ne, to není sci-fi — to je skutečná historie okamžiků, kdy se věda spojila s armádou a hranice rozumu se nebezpečně rozostřily.
