Slavná novela Ladislava Fukse je režijním debutem Jana Mikuláška v činohře Národního divadla. Režisér provokativně opomíjí inscenační zákonitosti a hru zasadil do současnosti. "Svébytnými divadelními prostředky poukazuje na aktuální hrozbu latentního fašismu, který může dřímat v duši každého normálního občana – ochránce odvěkých jistot," píše v recenzi Saša Hrbotický.
Letošní 21. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka probíhal od 19. listopadu do 5. prosince a opět potvrdil svou jedinečnost. Pravidelná každoroční konfrontace s německojazyčným divadelním světem je pro české publikum mimořádně přitažlivá, ale nemělo by se zapomínat ani na to, jak zásadní inspirační impulsy přináší našim profesionálním souborům.
Zručně inscenovaná novinka Dejvického divadla v Myšičkově režii těží z autorovy schopnosti napsat živý dialog a vyšperkovat ho duchaplnými postřehy na téma sváru mužského a ženského vnímání světa. Současně však občas nedokáže zastřít dílčí fabulační nevěrohodnosti či banálnost některých vyslovovaných psychologických mouder. I tak díky překvapivé pointě z představení odcházíte příjemně znejistělí s hlavou plnou otázek, píše v recenzi Saša Hrbotický.
Miroslav Táborský, respektovaný jako jeden z nejvýraznějších a nejosobitějších reprezentantů střední herecké generace, si suverénně poradil s úkolem vést režijně sám sebe i svého mladého hereckého partnera Filipa Cíla v roli Marka. Pro postavu kněze volí Miroslav Táborský bohaté, přesto vlastně velmi střídmé a přesné výrazové prostředky. Jeho Farley v úvodu hry s jemně samolibým výrazem baví dav svých oveček při nedělní mši, avšak v soukromí postupně odhaluje civilní, prozaičtější tvář včetně sebereflexe vlastních slabostí, píše Saša Hrbotický v recenzi na inscenaci Divadla v Řeznické "Odvolání".
Po znamenitých Čechovových Třech sestrách se i Pýcha a předsudek řadí k podařeným repertoárovým titulům Národního divadla. Jako by si byl režisér Daniel Špinar od inscenace k inscenaci více vědom specifik první scény, neboť stále jasněji cílí na vyspělé diváky, kteří právem očekávají velká představení s výraznými hereckými výkony a vizuální atraktivitu, ale zároveň jsou si vědomi, že divadlo v 21. století má právo vypadat jinak než ve století předešlém, píše v recenzi Saša Hrbotický.
Rozhovor s ředitelkou Divadla v Řeznické Yvettou Srbovou o stavu českých divadel, jejich financování i politických inscenacích.
Poté co se tvorba reprezentanta nového ruského dramatu, ale také divadelního a filmového režiséra Ivana Vyrypajeva dočkala silné odezvy ve své vlasti, začala rychle pronikat i na zahraniční scény včetně těch českých.
Při sledování kterékoliv z inscenací uměleckého šéfa Švandova divadla Doda Gombára se vás po chvíli zmocní neodbytný pocit, že bez ohledu na žánr či téma nechává režisér diváky nahlédnout do své duše, kde se realita odráží jako v bolestně pokřiveném zrcadle. Výsledkem jsou neutěšené, výtvarně strohé, ale přízračné obrazy úzkosti, míjení a odcizení.
V divadelním debutu spisovatele a držitele Magnesii Litery Davida Zábranského, který nastudovalo pod režijním vedením Kamily Polívkové pražské Studio Hrdinů, exceluje herec Stanislav Majer.
Zrod nejnovější verze Čechovových Tří sester, kterou činohra naší první scény uvádí ve Stavovském divadle, rozhodně nebyl jednoduchý. Původní režisér Štěpán Pácl během zkoušek ze zdravotních důvodů odstoupil a režijní taktovky se po něm ujal umělecký šéf souboru Daniel Špinar. Jak jeho interpretace dopadla, píše v recenzi Saša Hrbotický.
Daniel Špinar učinil další krok na cestě za proklamovanou proměnou činohry první scény v generační divadlo 21. století. Jestliže doteď nebylo zřejmé, co si pod pojmem generační představuje a jakou skupinu diváků chce oslovit, po premiéře Shakespearova Snu čarovné noci máme jasno. Drasticky seškrtaná komedie potěší teenagera, který miluje showbyznys a jemuž vlhnou oči, když na jevišti Národního divadla rozkóduje odkaz na americký velkofilm.
Dejvické divadlo na samý závěr sezony původně avizovalo slavnou hru německého autora Petera Weisse Marat/Sade, ale vzhledem k náročnosti projektu a nadstandardním provozně-technickým požadavkům přistoupilo ke změně titulu. Náhradní novinka Vzkříšení nese podtitul „dramatizace povídek neznámého autora“. Zároveň je však jako tvůrce uváděn tajemný Daniel Doubt. Spíš než o plnohodnotné představení tentokrát jde o dárek početné skupině skalních fanoušků dejvického souboru.
Vypadá to, že jen málokterý z divadelních klasiků rezonuje s pocity dnešního člověka tak silně jako Anton Pavlovič Čechov. Čtveřice jeho vrcholných her z přelomu 19. a 20. století se pravidelně vrací na repertoár našich scén, kde se stává vítanou zatěžkávací zkouškou pro divadelníky, a většinou také zdrojem jedinečných zážitků pro diváky. I když umělecký šéf Městských divadel pražských Petr Svojtka má na kontě předlouhou řadu prací, Strýček Váňa je teprve jeho prvním setkáním s Čechovem. Pod Svojtkovým zkušeným režijním vedením vzniklo na jevišti Rokoka v dobrém slova smyslu tradiční psychologické divadlo, které má velkou dávku naléhavosti.
Vedení činohry Národního divadla se rozhodlo, že šestistou reprízou se jevištní pouť Sluhy dvou pánů ukončí. Miroslav Donutil s tím nesouhlasí, veřejně takový krok dokonce označil za hloupost. Kauzu kolem slavné Goldoniho hry komentuje Saša Hrbotický.
Jako poslední premiéru nachylující se sezony připravilo pražské Studio Hrdinů volnou variaci na román Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock. „Dyk se projevuje jako tvárná osobnost s dokonalým verbálním projevem, splývá s postavou pronásledované bytosti, dodává jí vnitřní sílu i citovost. A vůbec nejpůsobivější je jeho interpretace židovských písní,“ píše o nové hře Studia Hrdinů Saša Hrbotický.
Už potřetí v rozpětí jedenácti let se režisér Jan Nebeský vrátil do Divadla v Dlouhé, aby inscenoval drama norského klasika Henrika Ibsena. Po Divoké kachně a Eyolfkovi přišla na řadu Heda Gablerová, jedna z Ibsenových nejhranějších a zároveň nejbezvýchodnějších her. Jestliže v původním Ibsenově textu z roku 1890 lze vystopovat alespoň záblesk pochopení pro některé z aktérů, v Nebeského inscenaci divák postavy sleduje nezúčastněně, jako by se díval na hemžení laboratorních myší v akváriu.
Novinka Divadla Na zábradlí s lakonickým názvem Posedlost navazuje na předchozí Požitkáře a Hamlety. Opět jde o představení bez tradiční dějové stavby, konstruované jako zřetězení nesouvisejících epizod, kratičkých situací i rozvinutějších, vypointovaných grotesek.
Divadlo v Řeznické patří k nemnoha pražským scénám, které můžete navštívit prakticky kdykoliv bez rizika, že vám bude naservírován laciný kasaštyk, nebo naopak sebestředná režijní exhibice. Sem se prostě léta letoucí chodí na kvalitní herecké inscenace, ale také za inspirativními myšlenkami. Jinak tomu není ani v případě novinky Cock.
Městská divadla pražská uvedla během jediného týdne na obou svých scénách premiéry se zcela transparentním záměrem: nalákat diváka na žádaný žánr komedie zalidněné mnoha postavami a okořeněné hudbou. Touha po humoru neutuchá, poptávce se musí vyjít vstříc stůj co stůj.
Hana Burešová a Štěpán Otčenášek zdramatizovali v pražském Divadle v Dlouhé ruskou klasiku Oblomov. Divák si z inscenace odnáší pocit, že viděl výsledek poctivé divadelní metody, nefalšovaného uměleckého hledání a upřímného zaujetí tématem, bez postranních kalkulů, píše v recenzi Saša Hrbotický.
