Činoherní klub v Praze uvedl hru Poutníci do Lhasy. Klan hochštaplerů v ní bojuje proti vrstvě dnešního establishmentu, která si libuje v moderních trendech či okázale ekologickém přístupu ke světu.
Národní divadlo uvedlo inscenaci Vítejte v Thébách v režii Daniela Špinara. Vyslanci západní civilizace se na jevišti producírují v elegantních oblecích pestrých barev, zatímco výhradně ženský vládní kabinet je oblečen do strohých vojenských kabátů.
Dejvické divadlo v této sezoně opět boduje. Po prosincové novince Vražda krále Gonzaga přichází s představením Elegance molekuly v režii Petra Zelenky, který originálním způsobem vypráví o životě vědce Antonína Holého, díky jehož objevu specifických antivirotik lze dnes účinně zápasit s AIDS a s hepatitidou typu B. Zelenkovi-autorovi i Zelenkovi-režisérovi se daří vytěžit z nepříliš dramatické látky maximum.
Vytýkat nejnovější jevištní verzi Fausta, že tříští pozornost na mnoho motivů a odboček, by bylo stejně nesmyslné, jako vyčítat J. W. Goethovi, že dílo tak obsáhlé a myšlenkově komplikované vůbec napsal. Klíčový problém nového představení činohry Národního divadla, nastudovaného v divadle Stavovském, spočívá jinde: v absenci ústředního tématu, záchytné linky, jež by divákovi nedovolila, aby během vyčerpávající, tří a půl hodinové podívané ztrácel pozornost a upadal do letargie.
Režisérka Martina Kinská se při inscenování vlastní adaptace mnohoznačného románu Oscara Wildea soustředila především na kritiku sebestředné společnosti a její honby za rozkošemi všeho druhu. Třebaže se přitom nevyvarovala dílčích režijních neobratností a ani herecky její inscenace nevybočuje ze zdejšího standardu, upoutá jak upřímným záměrem, tak výtvarnou, hudební i pohybovou stránkou a řadí se k tomu lepšímu, co lze v aktuálním repertoáru Švandova divadla vidět.
Poslední ze Shakespearových komedií Něco za něco, u nás známější pod názvy Oko za oko nebo Veta za vetu, se zabývá morálkou, pokrytectvím i politikou. Mezinárodně uznávaný polský režisér Jan Klata ji přesto v Divadle pod Palmovkou inscenuje překvapivě zúženě, jako metaforu vykloubené společnosti ovládané mužskou nadřazeností a chtíčem.
Vražda krále Gonzaga, nová autorsko-režijní práce Jiřího Havelky v Dejvickém divadle, která kombinuje Williama Shakespeara s hrozbou režimu Vladimira Putina, posouvá hranice činohry, udivuje formální i myšlenkovou neotřelostí a pohlcuje intenzitou hereckého vyjádření.
"V 90. letech se prosazoval názor, že divadlo je ze své podstaty zábava a v demokratické společnosti mu už suplování funkce politické tribuny nepřísluší. Omyl. Progresivnější část divadelníků dnes politikou opět žije," píše v recenzi představení Divadla Na zábradlí Dánská občanská válka 2018–2024 Saša Hrbotický. Divadla Na zábradlí připravilo představení, které reaguje na tuzemskou kocovinu a varovné kroky naší povolební politické reprezentace.
Jak se k sobě mají na první pohled tak nespojitá témata, jakými jsou výsledky amerických prezidentských voleb a rodinné křivdy? Odpověď se pokouší dát Divadlo v Řeznické v nové hře Útěky. "Dramatik Bill C. Davis přesně vystihl situaci, kdy protikladné politické preference mohou mít dopad až na oblast rodinných vztahů. Handicap představení naopak spočívá v tom, že se současně přehnaně zaplétá do pitvání soukromých bolístek všech postav. Čím víc odkrytých tajemství autor vrší, tím víc hru znevěrohodňuje až na samu hranici nechtěné parodie," píše v recenzi Saša Hrbotický.
Letošní ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka ukázal, nakolik je divadelní tvorba našich nejbližších sousedů odlišná od té tuzemské. Německými či rakouskými scénami hýbou reflexe politicko-společenských témat - uprchlická vlna nebo krize konzumní společnosti. "U nás se politických témat dotýkáme většinou ostýchavě nebo v účelovém kabaretním tónu," píše Saša Hrbotický v souhrnné recenzi.
Režisér Jan Mikulášek nastudoval s herci Národního divadla Maryšu bratří Mrštíků. "Maryša nepatří jen k tomu nejlepšímu, co dnes můžeme na českých scénách vidět, ale je to sebevědomá inscenace evropského formátu s čistou estetickou formou, sladěnými hereckými výkony i přesvědčivým společenským apelem," píše v recenzi Saša Hrbotický. "Na jevišti se nehraje o ničem menším než o krutém zmarnění života, o duševním a fyzickém násilí a především o neschopnosti vzájemně si naslouchat."
V pražských Jatkách 78 měl premiéru dlouho očekávaný společný projekt Dejvického divadla a Cirku La Putyka Honey. Inscenátoři v čele s režisérem Miroslavem Krobotem jsou přesvědčeni, že lidský osud nelze vtěsnat do jednoduchých schémat ani srovnat do úhledných přihrádek. Proto story o dívce, která se navzdory své přemýšlivosti pouští do bláznivých akcí a z lásky k hochštaplerovi se málem zničí, rafinovaně přetavili ve sled uzavřených, nespojitých obrazů. Každý má nový půvab a kontrastní atmosféru, každý zaujme jiným režijním a choreografickým nábojem.
Noční sezóna se měla i díky avizovanému obsazení Jany Preissové do hlavní role stát neokázalou poctou hereckému pojetí divadla bez přidaných kouzel a režijních exhibicí. Přesto v Národním nevznikla víc než odtažitě chladná inscenace, která sice zaujme detaily herecké drobnokresby, jako celek ale rychle vyšumí.
Začínající punkeři, upracovaní otcové, záletné matky, anglické babičky... Všechny tyto postavy zvládají herci Divadla v Dlouhé v představení Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 a ¾ velmi dobře. K tomu tradičně skvěle zpívají a hrají na hudební nástroje. Představení zkrátka přináší inteligentní zábavu i příjemné hudební zážitky. Pro soubor s uměleckým kreditem Divadla v Dlouhé je ale taková sázka na jistotu zbytečně skromným cílem.
Igor Orozovič je jeden z nejpopulárnějších mladých herců. Angažmá má v Národním divadle, hostuje ale na řadě dalších scén.
Nová scéna Národního divadla představuje další svébytnou alternativu: nekorektní, svobodomyslnou hru Jsme v pohodě, která po vzoru stand-up komedií divákům servíruje historky na téma gay a trans sexuality. Režisérovi Braňovi Holičkovi se daří udržet téma v mantinelech humoru, škoda jen několika doslovných fórků.
Při psaní svého dramatického debutu Lámání chleba, který vznikl na objednávku pražského Švandova divadla, se Josef Holcman inspiroval kronikářskými zápisky vlastního otce. Diváky zavádí na jihomoravskou vesnici a na osudech tří přátel se pokouší obsáhnout časově rozsáhlou plochu šedesáti let, od druhé světové války až po rok 2002. Téměř tříhodinové představení se sice dotýká stále živé minulosti, trpí ale dramaturgickou a režijní neujasněností i hereckou roztříštěností.
Pražské Studio Hrdinů uvedlo představení Série bezdůvodných aktů, které se snaží nastínit, co všechno mohou způsobit (ne)funkční vztahy a vyprázdněnost dnešní doby. Hra zajímavě experimentuje s jazykem, prostorem i hudbou, místy ale působí příliš útržkovitě a zašifrovaně. "Představení by prospělo více vstřícnosti vůči divákovi. Aby se nakonec v jeho očích to, co sleduje, nestalo jen sérií bezdůvodných divadelních aktů," píše v recenzi Saša Hrbotický.
Nezávislá divadelní scéna SemTamFór, původem z východomoravského Slavičína, představila poprvé před pražským publikem - symbolicky v předvečer státního svátku - nový politický kabaret Republiko má středisková aneb lukrativní nejistota. Inspiruje se semaforskou klasikou i cimrmanovskými hláškami a je aktuální, vtipný a ironický. Limituje ho ale švejkovské dělení na "my, řadoví neprivilegovaní občané", a "oni, ti špatní nahoře". Víc kritiky do vlastních občanských a voličských řad by představení prospělo.
Poctivě míněný, i když umělecky ne stoprocentně přesvědčivý projekt souboru Spitfire Company, který se inspiroval ceněnou knihou Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky, vznikl při příležitosti desátého výročí založení souboru. Představení vychází z pocitu, že mnohé bolestné životní prožitky z knihy rezonují s deziluzemi a úzkostmi českého člověka víc, než bychom si přáli. Spojuje nás totiž podobná zkušenost devadesátých let, v nichž jsme stejně jako Rusové procházeli bolestným, i když ne tak divokým přerodem z totalitních poměrů do tržních.
