Se zápalem a také s postranním úmyslem parta pionýrů recituje pitomou budovatelskou básničku. Na večírku papalášů chystají malé diverzantské překvapení, při kterém i sochy Leninů začnou trsat rokenrol.
„Je to hrozně trapné, že jsou všude moje fotky a jméno,“ říká nejslavnější česká architektka Eva Jiřičná.
České designérské špičce leží na srdci ekologie, vizuální smog ve městech i kvalita tištěných knih. Včera večer byly v pražském Stavovském divadle uděleny Ceny Czech Grand Design a s velkou převahou je posbíraly ženy.
Stává se to i v lepších rodinách: člověk se opije, zkouří a nic si nepamatuje. V neděli, tu úplně první, kdy se zapíjelo stvoření světa, se to přihodilo i Pánubohu.
Vinnetou sedí na koni rovně jako svíčka, ostražitě sleduje horizont prérie. Na plakátku před Obecním domem v Praze to vypadá, že náčelník kmene Apačů vyhlíží návštěvníky. O ty však ve výstavních sálech secesní památky není nouze.
„Umělecký život v Moskvě je tvrdý. Jakmile odjedete, nejste – zavře se nad vámi voda a přestáváte existovat,“ píše ve své autobiografii malíř Viktor Pivovarov, spoluzakladatel moskevského konceptuálního umění, který už bezmála čtyřicet let žije v Praze.
„Pražské Quadriennale je košatý strom s mnoha výstavami,“ říká Markéta Fantová, ředitelka mezinárodní přehlídky, která jednou za čtyři roky promění českou metropoli ve světové centrum scénografie a nových trendů jevištního umění.
Říman se sicilskými kořeny Angelo Maria Ripellino v minulém století patřil k nejvášnivějším milovníkům Prahy. Napsal o ní románový esej Magická Praha, který se stal italskou knihou roku a inspiroval například Umberta Eca při psaní románu Jméno růže.
„Jsem ztělesněním logiky a funkčnosti první republiky,“ pronáší v krátkém filmu podmanivý ženský hlas, který zosobňuje budovu Veletržního paláce v Praze.
"Ve Slušovicích si na polonahé modelky nepotrpěli," říká fotograf a historik fotografie Tomáš Pospěch. Nedávno vydal výtvarně pojatou knihu, která odkrývá způsoby reklamní fotografie někdejšího socialistického "ekonomického zázraku", podniku JZD Slušovice. Publikace nazvaná Zemědělské práce / Slušovice byla tento týden nominována na nejkrásnější knihu roku.
„Z mých knih je tahle pro mě nejzamotanější,“ říká spisovatel Jáchym Topol o románu Noční práce, jako by jej sám nenapsal, ale nějak se mu přihodil.
Kdyby se Franz Kafka uzdravil z tuberkulózy, možná by přestal psát a stal by se sociálním pracovníkem. Myslel si to jeho celoživotní přítel a propagátor spisovatelova odkazu, literát Max Brod, kterého v knize Kafka 3 - Roky poznání cituje Reiner Stach.
Umělec Stanislav Kolíbal se vyjadřuje přesně a nerad zveličuje. Svou letošní výstavu na prestižním Benátském bienále, pro kterou jej vybrala komise Národní galerie v Praze, označuje za "náznak malé retrospektivy".
Vyfotografovat krávu není jen tak. V moravské obci Slušovice, která se v 70. a 80. letech minulého století stala zemědělským impériem, jež obchodovalo se Západem a mělo obrat až 7 miliard korun ročně, o tom věděli své. Vypracovali podrobný postup. Jako na všechno, co se produkovalo v JZD Agrokombinátu Slušovice.
Smutné výročí 50 let od sebeupálení Jana Palacha připomíná také nová výstava v pražském Museu Kampa. I když v podtitulu rovněž zmiňuje Jana Zajíce, druhého studenta, který se obětoval jen měsíc po Palachovi, uměleckých děl věnovaných mladšímu z Janů je zde výrazně méně.
Muzikál Vlasy z roku 1967 je legendou, která hodně vydrží. Režisér Šimon Caban teď na jeviště pražského Divadla Kalich místo vlasáčů s kalhotami do zvonu posílá módně ostříhané středoškoláky s mobilem v ruce – a ono to jde také.
Obrazy Tomase Rajlicha má ve sbírkách pařížské Centre Pompidou či newyorská MoMA. V Nizozemsku, kde prožil nejproduktivnější léta, autorovy malby zdobí radnice a ministerstva, dokonce i sál, v němž zasedá poradní sbor vlády, jemuž předsedá král. Zato v Česku, kam se někdejší exulant Rajlich vrátil roku 2010, stále zůstává málo známý. Ještě do příštího čtvrtka nyní jeho minimalistické abstraktní obrazy vystavuje pražská DSC Gallery.
Bývalo zvykem, že každoročnímu udílení Ceny Jindřicha Chalupeckého pro umělce do 35 let předcházelo vyhlášení pěti finalistů. Tentokrát porota vybrala finalistů šest, respektive osm. Vedle pěti umělců také jednu skupinu a ta má tři členky. Jejich jména pořadatelé oznámili dnes.
V malíři Janu Mertovi dříme tramvaják. Jeho druhé já, které se na umění umí dívat nezaujatě, nepoučeně, možná i neuctivě. A také hrdina jeho slavného obrazu, který má nyní čestné místo na „intimní retrospektivě“ v pražské Galerii Zdeněk Sklenář. Výstava se jmenuje 70 % umělce, 30 % tramvajáka a potrvá do přespříští soboty.
V Národní galerii je kurátorka Anna Pravdová expertkou na umění první poloviny 20. století, proto bylo logické, že právě ona u příležitosti stého výročí vzniku republiky připravila novou stálou expozici nazvanou První republika.
