Spolumajitel nakladatelství Zeď Jan Dražan si před lety v zahraničí koupil knihu izraelského spisovatele Tuvii Tenenboma – a oslovila ho tak, že jej začal vydávat v češtině. K pěti dosud publikovaným svazkům, sjednoceným obálkami i překladem Davida Weinera, nedávno přibyl šestý nazvaný Po čem rabíni touží.
Nigerijskou spisovatelku Chimamandu Ngozi Adichieovou objevovali světoví i čeští čtenáři zejména skrze delší prózy a eseje. Když ale pětačtyřicetiletá autorka předloni navštívila pražský veletrh Svět knihy, zaujala také tím, jak jasně, svěže, „z fleku“ formuluje neotřelé názory a navazuje kontakt s publikem.
Až staromódní potěšení z četby skýtají dva romány Johna Updikea, jednoho z největších amerických prozaiků druhé poloviny 20. století, které v českém překladu právě vydalo nakladatelství Zeď. Oba se přitom z jeho tvorby vymykají.
Je to geniální dílo zrozené z pocitu viny, napsal o románu Slib jihoafrického spisovatele a antikolonialisty Damona Galguta časopis The New Republic. Třebaže trochu přeháněl, ve zkratce vystihl dílo, které v brilantním překladu Jiřího Hanuše nedávno vydal Odeon.
James Tiptree Jr, Žena, kterou muži neviděli, a nejlepší povídky Alice Sheldonové. To vše stojí na obálce knihy, kterou v edici Fantastika vydalo nakladatelství Argo. A všechno je to pravda, ale začněme záhadou dvou jmen.
Roku 2004 měla být hostem pražského Festivalu spisovatelů, ale nepřijela. Když 29. ledna zavedla v Jeruzalémě dítě do školky a vracela se domů, přímo pod bytem jejích rodičů palestinský sebevražedný útočník vyhodil do vzduchu autobus. Zemřelo 11 lidí a několik dalších včetně Cruji Šalevové utrpělo vážná zranění.
„Psát krátké dějiny antisemitismu je smělý plán, neboť antisemitismus má dějiny velmi dlouhé,“ říká německý judaista Peter Schäfer. Konstatováním začíná svou přehledovou knihu nazvanou právě Krátké dějiny antisemitismu, kterou v překladu Vlasty Reittererové nedávno vydalo nakladatelství Paseka.
Když se americké židovské feministky v 60. letech minulého století začaly vymezovat vůči Bibli, měly dvě možnosti. Buď ji odmítnout jako patriarchální vynález. Nebo přesunout biblické ženy z okraje příběhů do jejich center, hledat polozapomenuté texty či tradice a vymýšlet alternativní výklady, které by podstatně přehodnotily jejich úlohu.
„Povídky nejsou kapitoly románu. Neměly by se číst jedna za druhou,“ říkala spisovatelka Mavis Gallantová. „Přečtěte jednu. Zavřete knihu. Vraťte se později,“ radila autorka, která žila v letech 1922 až 2014, z toho větší část mimo rodnou zemi. K českým čtenářům se její dílo dostává až teď.
Byť to může znít nabubřele, Topecká škola je román o stavu národa. Pojednává o násilí, úpadku jazyka a slovy autora Bena Lernera též o toxické maskulinitě. To jest o "bouřlivé krizi identity u bílých mužů", kteří nepoužívají řeč ke komunikaci, nýbrž k rozlíceným monologům.
Z feministického pohledu nelze říct, že by svět byl stále lepší. Úspěchy a prohry se v různých obměnách vracejí, jak dokázalo nedávné zrušení federálního práva na potrat v USA. I proto britská historička Lucy Delap nazvala svou knihu v množném čísle: Feminismy s podtitulem Globální dějiny.
Kočičí oko je vzácná skleněná kulička, která hrdince stejnojmenného románu Kanaďanky Margaret Atwoodové sloužila v dětství jako amulet. Měla ji ochránit, ale neochránila. Její příběh se točí okolo traumatu, z něhož se stává noční můra, načež přichází alespoň částečné odpuštění a soucit.
Jen lehce popularizační je odborná mezinárodní kniha Židé v českých zemích: Společná cesta dějinami, kterou v překladu Tamary Vosecké nedávno vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Historii zdejších Židů pojímá jako součást českých dějin a přitom využívá v akademickém prostředí dnes módní transnacionální perspektivy, to znamená srovnává s okolními zeměmi či poukazuje na vazby s USA nebo Izraelem.
Za prorocký příběh z alternativního světa, který se v mnohém hrozivě podobá našemu, lze označit román Sabat britské spisovatelky Lizzie Fry. Odehrává se ve světě, kde existují čarodějnice a magie. A kde matky předávají svoje schopnosti dcerám – pročež začne docházet k jejich zatýkání.
Zatímco v ateistické literatuře přeživší říkají, že měli štěstí, v česky nedávno vydaných Chasidských povídkách z doby holokaustu zasahuje mystérium pro Židy nejvzácnější: zázrak. Nebo to nakonec byla jen prostá lidská odvaha, přátelství, oddanost či víra?
Autorovi vynesl cenu Zlatá dýka a vysloužil si přirovnání k americké jižanské klasice Jako zabít ptáčka od Harper Leeové. Detektivní román Dvě klikaté cesty, v pořadí třetí delší próza Toma Franklina, za oceánem vyšel před 12 lety. Teď jej ve vynikajícím překladu Davida Petrů publikovalo Argo.
Japonskou kulturou se v anglické literatuře zabývá například držitel Nobelovy ceny Kazuo Ishiguro, jehož romány Malíř pomíjivého světa či Vybledlá krajina s kopci vyšly také česky. Teď se k němu přidává o generaci mladší Emily Itami, jejíž prozaický debut nazvaný Kaligrafie zlomu byl loni nominován na cenu Costa Book Award.
Když v červnu 1948 časopis New Yorker otiskl povídku Loterie od Shirley Jacksonové, způsobil pozdvižení. Šířily se konspirační teorie, že redakce je ve Stalinových rukách, domněnky, že někdo úmyslně "useknul" poslední odstavec, nebo že došlo k chybě tisku. Obchodní oddělení zavalily dopisy rozhořčených čtenářů. Někteří žádali vysvětlení, jiní rovnou rušili předplatné.
Jadranský Alcatraz se říká nechvalně známému lágru maršála Tita na jugoslávském ostrově Goli, kde podobně jako zhruba 50 tisíc dalších lidí končí hrdinka románu Život si se mnou zahrává.
V té londýnské věznici pro dlužníky začátkem 19. století pobýval se svým otcem Charles Dickens a později o ní psal. Nedávno vydaný román nazvaný Ďábel v Marshalsea ji však líčí ještě dřív: v roce 1727, kdy byla světem sama pro sebe. V mnohém připomínala malou, leč nemilosrdnou vesnici.
