Britský hudební novinář přirovnal Quatuor Ébène k ostrému japonskému noži. „Elegantně vybroušený a vyleštěný, dostatečně silný, aby naporcoval cokoli, přesný a hbitý, jaký nakrájí i filigránské sushi, to vše v kombinaci s intenzitou a velmi francouzskou joie de vivre,“ napsal.
Dirigování je víc než reprodukce hudby zapsané v notách, je to tvorba. U Aleny Hron vyplynulo vedení orchestru přirozeně z touhy něco vymýšlet a dávat lidi dohromady. První šéfdirigentka v české historii vnímá i aspekty jako „wellbeing“ hráčů, což muži na jejím místě ne vždy dělali.
Pozvat na festival jako rezidenční umělkyni Patricii Kopatchinskou znamená zapomenout na tradiční podobu vystoupení. Návštěvníci příštího ročníku Pražského jara tuto excelentní houslistku narozenou v Moldavsku zažijí ve třech speciálních večerech.
Dlouho dopředu vyprodané vstupenky na úterní koncert festivalu Dvořákova Praha ukázaly, že jméno argentinské pianistky Marthy Argerich je pro publikum stále velkým lákadlem. Třiaosmdesátiletá hvězda klasické hudby už sólové recitály nehrává, vystupuje v komorních sestavách nebo na dva klavíry. Tak tomu bylo i tentokrát.
Soubor původně specializovaný na barokní hudbu a její takzvanou historicky poučenou interpretaci Collegium 1704 už před časem rozšířil zaměření na tvorbu 19. století. Jeho zakladatele a uměleckého šéfa Václava Lukse nelze označit za ortodoxního vyznavače baroka. Se svými ansámbly nebo jako hostující dirigent pravidelně uvádí i díla romantických autorů.
Na evropské hudební scéně si za čtyřicet let vybudoval postavení podobné Herbertu von Karajanovi, který byl jeho mentorem. Christian Thielemann je jedním z nejžádanějších světových dirigentů nejen díky mimořádným orchestrálním a operním výkonům, ale také proto, že koncertuje převážně v Německu a Rakousku. Za oceán navzdory vehementnímu naléhání intendantů už nějakou dobu nelétá.
Kostel sv. Martina v polích nestojí uprostřed lánů, naopak, čelí největšímu ruchu Londýna – situován je na Trafalgar Square, kousek od tamní Národní galerie. Jednoduchou stavbu připomínající antický chrám se špičatou věží navrhl James Gibbs v roce 1722 a po něm ji kopírovali stavitelé z celého anglofonního světa. Stala se jakýmsi prototypem protestantské církevní architektury.
Stejně jako restaurace či cukrárny mění v horku menu a místo kaloricky vydatných pokrmů nabízejí lehčí jídla nebo osvěžující drinky, očekáváme od prázdninových koncertů i divadel určitou odlehčenost. Že ji lze spojit s prvotřídní kvalitou, dokázaly Letní slavnosti staré hudby. Festival pořádaný institucí Collegium Marianum toto úterý v pražském Divadle ABC uzavřel jubilejní 25. ročník.
Festivalu Pražské jaro chybí do osmých kulatin rok, přesto je už letošní ročník jiný. Máme tu Rok české hudby, tedy akci zastřešující významná výročí několika osobností v čele s Bedřichem Smetanou, od jehož narození nedávno uplynulo 200 let. Zahrát jeho cyklus Má vlast a tím uctít skladatelův odkaz do Prahy přijel orchestr řazený mezi nejlepší na světě: Berlínští filharmonikové.
Ze země, kde se neobyčejně dařilo staré hudbě a jejíž instituce v tomto oboru stále patří k nejvyhledávanějším, pochází Ton Koopman. Devětasedmdesátiletý nizozemský dirigent, cembalista, sběratel starých tisků a specialista na Bacha uvede jeho kantáty 2. června v Dvořákově síni Rudolfina.
Rok 2004. Na pódiu Dvořákovy síně pražského Rudolfina stojí mladík s taktovkou a absolventským koncertem uzavírá studia na Hudební a taneční fakultě AMU. Je mu třiadvacet a vybral si náročnou smuteční symfonii Asrael od Josefa Suka.
Uplynulý víkend se v Polsku rozhodovalo nejen o složení nové vlády, ale také o vítězi Chopinovy klavírní soutěže. Obě napínavé události provázel značný zájem, i když jiného typu. Varšavské klání se konalo teprve podruhé a na rozdíl od své mnohem starší sestry bylo zaměřené na dobové nástroje z 18. a 19. století. Vítěze tento čtvrtek v pražském Rudolfinu doprovodil orchestr Collegium 1704.
Po čase v Praze opět hostoval jeden z nejlepších evropských orchestrů s dlouhou tradicí, švýcarský Tonhalle Curych. Tentokrát s šéfdirigentem Paavem Järvim. Po čtvrtečním zahajovacím koncertu festivalu Dvořákova Praha se v Rudolfinu znovu představil tento pátek s českým sólistou Ivo Kahánkem.
Dirigent Roman Válek a jeho těleso Czech Ensemble Baroque budou na letošním ročníku festivalu Pražské jaro debutovat. Přitom na scéně existují už pětadvacet let.
Stejně jako slavný Herbert von Karajan také český dirigent Tomáš Netopil pilotuje letadlo. Tím ale podobnost mezi nimi končí. Zatímco Karajana se mnozí hráči báli a skrytě jej nenáviděli, sedmačtyřicetiletý rodák z Přerova si je dokáže okamžitě získat širokým úsměvem a neokázalým vystupováním.
Subtilní klávesový nástroj populární v 17. a 18. století „vyhynul“ poté, co se začaly stavět velké koncertní síně. Delikátní zvonivý zvuk už je nemohl naplnit. Dnes je cembalo sice nenahraditelnou součástí barokních orchestrů, jako koncertní nástroj jej však v pomyslném žebříčku popularity předstihují jiné. Alespoň než přijde muzikant s vizáží divocha a ukáže, že cembalo může být „sexy“.
Pověst jednoho z nejlepších dirigentů oper Leoše Janáčka má Tomáš Hanus, který se před šesti lety stal uměleckým ředitelem ve velšském Cardiffu. Dvaapadesátiletý umělec tak dnes pendluje mezi Walesem, kde vede renomovanou operu, a rodným Brnem. Tam má rodinu. Mezitím hostuje v dalších metropolích. Jako když minulý měsíc uvedl Janáčkovu Její pastorkyňu ve Vídeňské státní opeře.
Vloni oslavila osmdesátku. Přesto je argentinská klavíristka Martha Argerich na pódiích stále přítomná. Jen sólové recitály už nehraje, také na festivalu Dvořákova Praha se tuto sobotu představí s komorním programem a doprovodem.
Bez fanfár a červeného koberce, neokázale a duchovně začal toto úterý jeden z nejzajímavějších českých hudebních festivalů. Letní slavnosti staré hudby mají třiadvacetiletou tradici. Pořádá je Collegium Marianum – Týnská škola, jejíž stejnojmenný soubor vedený flétnistkou Janou Semerádovou je také rezidenčním ansámblem.
Zdejší veřejnost jej začala vnímat teprve nedávno, jako někoho, kdo přišel zvenčí. Kdo jej zažil na nemnoha koncertech s českými orchestry, ještě teď se nemůže probrat z úžasu, kde že se takový úkaz vzal. Stačí ale detailnější pohled na životopis Petra Popelky, který vystoupí na letošním ročníku festivalu Pražské jaro, a jeho cesta se jeví jako přirozená.
