Už ve 13 letech jste poprvé vycestoval do Spojených států na letní kurzy Meadowmount School of Music, kde jste sedm týdnů pracoval s profesory z nejprestižnějších univerzit. Bylo už v dětství vaším snem dobýt Ameriku?
Já myslím, že každý kluk, který dělá něco od mala a je v tom dobrý, sní svým způsobem o tom dobýt svět. Pro hokejistu je to NHL, pro fotbalistu Real Madrid nebo Manchester United, pro houslistu světový věhlas. Mým snem bylo stát se sólistou a hrát týden co týden na největších pódiích světa s nejlepšími dirigenty a orchestry. Pak se jeden den probudíte a zjistíte, že takový sen je asi stejně pravděpodobný jako výhra v loterii. Tak to otočíte naruby a sen raději žijete, třeba ne jako sólista, ale člen orchestru.
Dostat se na vrchol chce kromě talentu i hodně píle. Zažil jste někdy okamžiky, kdy jste se musel do hraní vysloveně nutit nebo jste to dokonce chtěl vzdát?
Okamžik, že bych to chtěl vzdát, nepřišel nikdy. Jako každé dítě jsem ale měl chvíle, kdy mě to po hodině cvičení nebavilo a radši bych šel hrát fotbal nebo pingpong. Ale neměl jsem na výběr. Kdykoli jsem dal něco takového najevo, tak mě táta vytahal za uši a přidal mi půl hodiny nebo hodinu navíc. A zpětně vidím, že to bylo dobře. Něco takového si musí rodič pohlídat, jinak z dítěte nikdy nic není.
Stal jste se absolutním vítězem na Kocianově houslové soutěži v roce 2009 a zároveň prvním účastníkem, který v padesátileté historii vyhrál všechny věkové kategorie. V 16 letech jste se pak dostal do čtvrtfinále soutěží Premio Paganini, Hannover International Violin Competition či Montreal International Musical Competition. Bylo hodně náročné dosáhnout těchto úspěchů?
Náročné to samozřejmě bylo, ale člověk se v téhle branži musí otrkat, dokud je mladý. Naučí vás to hodně věcí a posílí to vaši imunitu. Bohužel hudba a s ní spojené soutěže se nedají měřit na centimetry nebo vteřiny, takže hodnocení není vždy objektivní. Moje profesorka Sylvia Rosenbergová vždycky říkala, že nejlepší věcí na soutěži není soutěž samotná nebo její výsledek, ale měsíce přípravy a cvičení před ní, protože ty vám nikdo nevezme.
Kromě talentu a píle jsou ale k úspěchu potřeba i peníze. Získal jste podporu od nadace Bakala Foundation prostřednictvím stipendijního programu Scholarship a mohl jste tak vystudovat prestižní hudební univerzitu Julliard School v New Yorku. Jak jste se ke stipendiu dostal?
V době, kdy jsem žádal Bakala Foundation o stipendium, byl můj bratr už rok stipendistou v tomto programu. Já jsem u prvního pohovoru neuspěl, přesto jsem se vydal do zámoří, protože jsem obdržel stipendia Kellner Family Foundation a Ministerstva kultury ČR na bakalářský program. Zároveň jsem získal štědrý grant od pražského magistrátu, ale protože to bylo pouze na rok, věděl jsem, že bez další finanční pomoci na zbylá léta studií na Julliardu nebudu mít. Tak jsem se po roce přihlásil do programu Scholarship ještě jednou a tentokrát to vyšlo.
Čím byl pro vás stipendijní program Scholarship nadace Bakala Foundation přínosný? Komu byste ho doporučil?
Přínosný byl určitě v tom, že mi pomohl splnit si sen skrze studium na prestižní univerzitě. Doporučil bych ho všem, kteří chtějí studovat v zahraničí a vědí, čeho chtějí dosáhnout.
V čem spočívá výjimečnost univerzity Julliard School? Proč jste se hlásil právě tam?
Julliardu se přezdívá hudební Harvard. Když jsem se tam hlásil, bylo přijato pouhých 5,5 procenta uchazečů. Ale nešlo o to, že je to Julliard, chtěl jsem zkrátka studovat na nejlepší škole. V hudebním světě je pro studenta velmi důležité najít toho správného učitele. Zhruba dva roky před zkouškami jsem se setkal s dnes už emeritním koncertním mistrem newyorské filharmonie Glennem Dicterowem a dalo by se říct, že jsme si padli do oka. V případě, že bych se nedostal do jeho třídy, jsem měl připravené ještě další možnosti a na Julliardu bych s největší pravděpodobností neskončil.
Jak vypadalo vaše studium na Julliardu?
Julliard je hodně pestrá škola, která nabízí řadu různých možností. Samozřejmě strávíte většinu času hraním, ať už se jedná o cvičení, hodiny, orchestrální zkoušky nebo koncerty. Škola ale zároveň dbá i na akademické výsledky. Někdy mi to lezlo na nervy, protože jsem měl pocit, že bych měl cvičit a ne trávit hodiny psaním esejí a rozborů. Dnes ale musím říct, že jsem za to vděčný. Škola mě naučila spoustu věcí a nepřipadám si díky tomu jako opička, která jen cvičí na housle.
Máte staršího bratra Matouše, který je také houslistou. Je to spíš výhoda nebo nevýhoda? Motivujete se a podporujete navzájem, nebo mezi sebou soutěžíte?
Matouš je o rok a půl starší, takže na housle začal hrát dřív. Že jsme oba hudebníci pro nás byla určitě výhoda, protože jsme se navzájem tlačili dopředu. Když jeden z nás dosáhl nějakého úspěchu, druhý nechtěl být pozadu. Samozřejmě, že jsme i soutěžili. Vždycky jsme to ale brali tak, že nejdřív chceme porazit ty ostatní.
Od února 2016 působíte oba v Chicago Symphony Orchestra. Co vám blesklo hlavou, když jste se dozvěděl, že jste s bratrem uspěli v konkurzu?
Bylo to celkem legrační. Vždycky jsme dělali všechno spolu. Jezdili jsme na stejné soutěže, studovali jsme u stejných profesorů, ale ani jeden z nás nikdy nepředpokládal, že bychom se mohli dostat ve stejnou dobu do stejného orchestru. A to vůbec nemluvím o tom, že by to měl být zrovna Chicago Symphony Orchestra. Matouš navíc ještě před konkurzem uspěl na pozici v Detroitu, takže to bral stylem: když to nedopadne, tak se nic neděje. Pro mě jako pro mladšího to bylo taky uklidňující, protože jsem necítil ten zvláštní pocit viny, kdybych ho náhodou porazil. Když nám po finále přišli oznámit, že hráči číslo pět a šest, což jsme byli my, dostali jako jediní dostatek hlasů, tak jsme se na sebe jen tak potutelně usmáli.
Kolik hodin denně cvičíte?
Když jsem byl malý kluk, cvičil jsem hodinu až dvě. V šesti si vzpomínám, že to byly tři hodiny a postupně se to zvyšovalo. Zhruba od deseti jsem měl stabilní režim pěti hodin denně. To jsem držel zhruba po dobu studií, dnes je to úplně jiné. Když mám třeba některý den pět hodin zkoušek, tak doma cvičím maximálně hodinu, někdy ani to ne. Záleží na tom, v jakém rozpoložení je mozek, protože někdy je cvičení spíš na škodu. Ve volné dny, což jsou většinou neděle a pondělí, cvičím podle toho, kolik potřebuji. Někdy jsou to jen dvě hodiny, jindy třeba šest až sedm.
Orchestr často koncertuje i v jiných městech, jak moc cestujete?
Každý rok strávíme zhruba čtyři až šest týdnů na turné. V loňské sezoně to byla Asie, konkrétně Tchaj-wan, Čína a Japonsko, potom New York a každoroční koncerty na Floridě. V této sezoně jedeme v listopadu znovu do Carnegie Hall v New Yorku, v lednu budeme v Evropě, jmenovitě v Německu, Rakousku, Lucembursku, Francii, Itálii a Švýcarsku, a poté opět na Floridě. Zároveň máme několik koncertů okolo Chicaga.
Na jaké housle hrajete? Máte nějaký vysněný model, který byste si chtěl jednou pořídit?
Momentálně hraju na nástroj ze severní Itálie, pravděpodobně z Benátek nebo z Padovy, zhruba z let 1680 až 1690. Mám ho asi sedm let, ale hledám něco lepšího. Snem každého houslisty jsou samozřejmě housle od Stradivariho nebo Guarneriho. Bohužel v dnešní době nástroje těchto dvou legendárních houslařů stojí zhruba od 5 do 15 milionů dolarů, což je naprosto mimo cenovou relaci, kterou si může běžný hudebník dovolit. Existují samozřejmě stovky nástrojů od jiných italských nebo francouzských mistrů, které vás nemusí úplně zruinovat. Zároveň je dnes po celém světě mnoho talentovaných houslařů, kteří jsou schopni postavit opravdu kvalitní housle.
Co byste poradil mladým českým hudebníkům, kteří by rádi žili podobný sen, jaký nyní žijete vy?
Cvičit, poslouchat se a nebát se zkusit věci, které vám mohou připadat nemožné. Jak kdysi výstižně řekl senátor Robert F. Kennedy: Pouze ti, kteří se odváží mít velké neúspěchy, mohou dosáhnout velkých úspěchů.
Stipendijní program Scholarship
Program Scholarship nadace Bakala Foundation je určen talentovaným studentům z České republiky, kteří chtějí studovat ucelený bakalářský či magisterský program na nejlepších zahraničních univerzitách. Nadace studentům poskytuje finanční pomoc, poradenství i další podporu, kterou potřebují ke splnění svých studijních snů. V letošním roce slaví stipendijní program Scholarship 10 let od svého vzniku. Podporu nadace získalo už 155 studentů.
Text vznikl u příležitosti 10. výročí programu Scholarship ve spolupráci s nadací Bakala Foundation.
