reklama
 
 

Thomas Stearns Eliot

31. 12. 2015
Anglický básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu.

Život

Thomas Stearns Eliot se narodil 26. září 1888 v americkém městě Saint Louis ve státě Missouri ve starobylé novoanglické rodině. Jeho předkové byli původní osadníci, jeden z nich se stal zakladatelem univerzity v St. Louis. Thomas byl sedmým dítětem průmyslníka a básnířky. Vzdělání získával na Smithově akademii v St. Louis, Miltonově akademii v Massachusetts. Promoval na univerzitě v Harvardu jako bakalář svobodných umění. Ve studiu pokračoval na pařížské Sorbonně, na několika německých univerzitách a v Oxfordu.

Základní údaje

Narození: 26. září 1888, Saint Louis, Missouri, USA
Úmrtí: 4. ledna 1965, Londýn, Anglie

V roce 1916 se vrátil do Anglie, kde učil na střední škole, pak se stal redaktorem časopisu a zároveň působil jako úředník v bance. V roce 1922 založil svůj časopis The Criterion, v jehož prvním čísle otiskl svou slavnou poému Pustina, která okamžitě přitáhla pozornost čtenářů. Pustina vznikla na podzim a v zimě 1921-22, v době kdy se fyzicky a psychicky vyčerpaný Eliot uchýlil do Švýcarska na odpočinek a k psychiatrickému léčení.

Nejznámější díla

Pustá země, Dutí lidé, Čtyři kvartety

V roce 1927 se Eliot stal ředitelem časopisu Faber and Faber, kde vycházela především díla britských současných básníků. V roce 1948 získal Nobelovu cenu za literaturu. Zemřel 4. ledna 1965 v Londýně.

Dílo

T. S. Eliot prošel ve své básnické tvorbě několika obdobími a skládal k sobě umělecké směry, které se projevovaly na počátku 20. století v Anglii. Zpočátku kombinoval symbolismus a imagismus, programově se klonil k anglickým básníkům 17. století, ale jazykem se blížil spíše k francouzským básníkům 19. století. Zlom v jeho tvorbě znamenal vliv jeho amerického básníka Erzy Pounda, který ho obrátil k cestě imagismu (básnický směr vyznačující se novátorským úsilím zvláště v básnické formě, která bývá většinou nestrofická a metrum je nahrazováno hudebním rytmem, příznačná je rozvinutá obraznost, používání hovorových obratů). Eliot se snažil do tohoto směru včlenit důraz na básnický jazyk jako prostředek společenské komunikace.

Křížovka bez tajenky Jaké lnou kořeny a jaké rostou větve v tomto kamenitém rumišti? Ty nevíš, netušíš, synu člověka, znáš jen změť skácených model, do nichž pere slunce, uschlý strom nedá úkryt, cvrček radost a suchý kámen crkot vody. Jen pod touto rudou skálou najdeš stín. (zajděme do stínu té rudé skály), a ukážu ti něco jiného než ranní stín, jenž kráčí za tebou, a večerní, jenž zvedá se ti vstříc, ukážu ti strach v hrsti prachu. T. S. Eliot, Pustina

V Eliotových básních jsou i obrazy  kubistického směru, proto je jeho styl řazen k modernismu, ale také ke ztracené generaci. Světovou proslulost mu získala básnická skladba Pustá země (1922), báseň Dutí lidé (1925) a básnická meditace Čtyři kvartety (1944). Na dramata nekladl takový propracovaný důraz na umění jako na básně ve snaze se je co nejvíce přiblížit široké veřejnosti: Vražda v katedrále (1935), Rodinné shromáždění (1939) nebo Koktejlový večírek (1950). Thomas Stearns Eliot se také zabýval psaním kritických esejí: Tradice a individuální talent (1919), Funkce poezie a funkce kritiky (1933), O básnictví a básnících (1957), Jak kritizovat kritiku (1965).

Pustina

Symbolická poéma Pustina (Pustá země) je základním dílem moderní anglické a americké poezie. Text, který se skládá ze 433 veršů, je výsledkem významové krystalizace souboru rukopisných fragmentů (který původně zahrnoval i 9 dalších básní). Hlavním znakem této krystalizace je sblížení a prolnutí dvou poměrně samostatných vrstev: pásma zlomkovité lyrickoepické výpovědi autorského subjektu s charakteristickými motivy bezmocnosti, odcizení, hrůzy, rozkladu a smrti, které místy dostává podobu jakéhosi filmu, probíhajícího před smrtí vědomím, a vývojové řady symbolických struktur, typizovaných v tématech plodnostního mýtu a zasvěcovacího rituálu. Text je členěn do pěti částí: Pohřbívání mrtvých (hrdinovy vzpomínky z doby před 1. světovou válkou), Partie šachů (hrdinovo odosobňování v intimním životě), Kázání ohně (hrdina se mění v postavu oboupohlavního věštce Teiresia), Smrt vodou (jako fénický námořník Phlebas umírá a přeměňuje se ve vegetativní božstvo, Co řekl hrom (obraz cesty pustinou), závěr rekapituluje smrt- život, tradice- individuální vědomí, strukturu – chaos. V Pustině dochází k syntéze symbolistických tradic francouzské poezie 2. poloviny 19. století, témat a postupů anglické renesanční a barokní poezie i poshakespearovského dramatu a obraznosti iniciačního románu a eposu.

31. 12. 2015

reklama
reklama
reklama
Komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama