Mýtus č. 1: Zdravotní postižení se týká jen malého počtu lidí.
Podle nejnovějších odhadů má nějaký druh zdravotního postižení asi 15 % světové populace, celkově asi 1 miliarda osob. 80 % z nich, tedy celých 800 milionů, žije v rozvojových zemích, a pokud vezmeme v úvahu i jejich příbuzné, má postižení přímý či nepřímý dopad na více než jednu třetinu lidstva.
V rozvojových zemích se podíl zdravotně postižených v oficiálních statistikách často podhodnocuje. Zčásti kvůli nedostatku relevantních výzkumů, zčásti proto, že neexistuje standardizovaná mezinárodní definice postižení. Dalším důvodem je stigmatizace těchto osob ze strany většinové společnosti, která je -- zejména pak v Africe -- považuje za méněcenné či přímo posedlé zlými duchy a vědomě je vytlačuje na okraj. V mnoha společnostech třetího světa jsou tak zdravotně postižení lidé "ti neviditelní".
Mýtus číslo 2: Postižení je čistě zdravotní problém.
Postižení bylo dlouho vnímáno jako zdravotní problém. V současnosti však převažuje přístup, který staví na sociálním modelu postižení. Podle něj postižení primárně nevychází z osobních faktorů (např. z určitého tělesného hendikepu), ale z okolních bariér, které lidem s některými druhy postižení brání v plnohodnotném a rovnoprávném zapojení do společnosti.
Vyloučení osob se zdravotním postižením (OZP) ze společnosti proto není problém zdravotní, ale lidskoprávní.
Jeden příklad za všechny: podle nejnovější studie Poslední z posledních organizace Světlo pro svět, která se zaměřuje na systémovou podporu osob s postižením, je postavení lidí s postižením vůbec nejhorší v době humanitárních krizí, kdy celých 75% z nich vůbec na humanitární pomoc nedosáhne. Navíc v době krize se celých 27% OZP setká s nějakou formou zneužívání, včetně sexuálního.
Zdravotní postižení navíc často vzniká právě v důsledku porušování lidských práv, např. mučením, válkou, nebezpečnými pracovními podmínkami nebo obřízkou.
Mýtus číslo 3: Víc programů pro lidi se zdravotním postižením to vyřeší!
Ačkoliv speciální projekty namířené na lidi s postižením jsou potřebné, je nereálné v rozvojových zemích zasáhnout speciálními programy všech 800 milionů takových osob. Je proto nezbytné zahrnout osoby se zdravotním postižením coby jednu z cílových skupin do veškerých rozvojových programů.
Je to hlavně otázka efektivity: specializované služby pro zdravotně postižené jsou nákladnější a dostanou se k menšímu poctu lidí než inkluzivní univerzální programy. Inkluze není úkol, kterého je potřeba dosahovat specializovanými projekty, ale měl by to být cíl zasahující do všech oblastí rozvojové spolupráce. Ratifikováním Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením se k účasti na inkluzivní rozvojové spolupráci zavázala i Česká republika.
A závěrem opět jeden příklad ze studie Poslední z posledních: efektivně pomáhat v dobách krize nejsou řádně připraveny ani samotné organizace, které humanitární pomoc poskytují. Pouze 30 - 45 % jejich aktivit je dostupných i osobám se zdravotním postižením. Důsledkem tohoto stavu je, že lidé se zdravotním postižením prakticky "propadají" sítem humanitární pomoci.
Aby mohly být potřeby lidí se zdravotním postižením skutečně zohledňovány a naplňovány, je nutné zapojit osoby se zdravotním postižením do rozhodovacích procesů na všech úrovních humanitární práce, včetně plánování, přípravy až po její naplňování.
Zajímáte se o téma pomoci osobám s postižením?
Čtěte dále:
Stáhněte si publikaci:
