Místo čekání na "příhodnější okamžik" vzali osud do vlastních rukou. Na místě, kde má stát jejich vysněný dům, si zatím postavili provizorní bydlení a rozhodli se jít cestou, kterou většina ani nezvažuje. Díky tomu dnes bydlí ve vlastním a s výhledem na budoucnost. Příběh Bartůňkových ukazuje, že i neobvyklé řešení může někdy být tím nejlepším.
Centrum Prahy čeká v příštích letech jedna z největších urbanistických proměn poslední dekády. Projekt Savarin od developerské skupiny Crestyl získal po šesti letech definitivní zelenou, a to znamená jediné: ambiciózní přestavba vnitrobloku v ulici Na Příkopě u Václavského náměstí, pod kterou je podepsán světoznámý designér Thomas Heatherwick, se může naplno rozběhnout.
Na okraji města a zároveň nedaleko Lednického parku roste mezi švestkami a starými jabloněmi malý svět, který vypadá trochu jako z pohádky. Petra Holubová společně s manželem vyměnila panelák za ovocný sad a vytvořila domov, kde se pracuje rukama, tvoří srdcem a žije v objetí s přírodou. A i když hleděli na rozpočet, místu vlastně nic nechybí.
Majitelé dnes již do detailu vyladěné venkovské stavby měli od začátku jasno: hledali tiché místo v blízkosti přírody. Když v jedné malé vesnici našli právě toto stavení, okamžitě se do něj zamilovali. Díky poloze, rozlehlé zahradě i okolním lesům získali přesně to, co hledali – klid, prostor a soukromí. Cesta k vysněnému bydlení však nebyla snadná. Domek totiž musel projít výraznou rekonstrukcí.
Když poprvé vstoupila do domu č. 10, stojícího uprostřed klidného chřibského náměstí, zastavil se jí dech. Zapůsobil na ni především klid a nemohla si nepovšimnout majestátnosti celé stavby. Jak sama popsala: "Bylo to, jako by se čas zpomalil." A tak bylo jasné, že do rekonstrukce dá vše. Dnes dům znovu září a slouží jako penzion i připomínka slavné sklářské minulosti.
"Ono je to vlastně úžasné tak, jak to je. Nádherné místo. Ostatní, zdá se, není až tak důležité,“ říkal architekt Richard Kilo při první obhlídce, přičemž jeho kolega Matej Honč dodal: "Ano. Pěkné se okouká. Akorát ten dům se nám jaksi otáčí zády." A tak začal příběh rekonstrukce domu z roku 1926 - pod starým ořechem, v obci Plavecký Štvrtok na Slovensku.
Komplex modernistických budov známý jako Pragerovy kostky, který je domovem Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR Praha) i Centra architektury a městského plánování (CAMP), se dočká zásadní proměny. Po více než padesáti letech od jeho dokončení začne jeho první rozsáhlá rekonstrukce.
Mladý pár se po letech žití v Bratislavě rozhodl vrátit do rodných Piešťan. Pro svou novou životní etapu si vybral bydlení v předělaném areálu Růžového mlýna, kde pro něj architektonické studio Kilo / Honč navrhlo stylový loft. Místo uniformního developerského bytu tak partneři získali originální domov, kde prim hraje výška, světlo a otevřenost.
Rekonstrukce průmyslových budov obvykle nebývá tématem, které by přitahovalo pozornost. Výsledkem většinou bývá funkční objekt, u kterého hrají hlavní roli nízké náklady a rychlá realizace. V Paskově se ale architektům podařilo najít cestu, jak skloubit požadavky průmyslu s principy udržitelnosti – bez přehnaných gest nebo experimentů.
Národní třída v Praze má zpět svůj architektonický klenot. Po náročné rekonstrukci se znovu otevřel veřejnosti Palác Dunaj – noblesní konstruktivistická stavba z 30. let minulého století, která nyní spojuje kouzlo první republiky s technologiemi 21. století. A nejen to – vrací tomuto místu jeho historickou důstojnost a nabízí špičkové kanceláře i prostor pro společnost.
Většina z nás o tom jen sní - o domě v přírodě a výhledech na kopce, kde se rozprostírá les a den začíná zpěvem ptáků. Jana Vávrová u snění nezůstala a po třech letech pátrání si své přání splnila. Milovnice všeho, co kvete a voní, si společně se svým partnerem vlastníma rukama postavila vysněný domov "Na Kopečku". V místě, kde lidé respektují přírodu a tradice.
V srdci Savojska vznikl apartmán, který se staví proti všem očekáváním spojeným s rekreační architekturou. Projekt není jen o proměně starého v nové, ale ukázkou, že někdy je dobré vystoupit z řady a vytvořit něco nečekaného. Pověšené paroží, chlupaté koberce nebo nudný komunistický nábytek tady rozhodně nehledejte.
Dva domy. Jeden ve slovenském městě Modra, druhý uprostřed rušné Prahy. Na první pohled rozdílné stavby, které ale spojuje jedinečné architektonické téma – prolnutí historických hodnot s moderním způsobem života. Příběhy těchto domů ukazují, jak lze s úctou k místu, památce i přírodě vytvořit prostředí, kde historie i současnost nejen koexistují, ale vzájemně se obohacují.
“Bylo mi pětadvacet a bezhlavě jsem se zamilovala,” vypráví Dita Křížová alias Holka od Berounky. Měsíc před začátkem covidové pandemie se z Moravy přestěhovala do Prahy: za novým vztahem a posléze i pozemkem s chatičkou kdesi mezi křivoklátskými lukami a lesy, který se rozhodla koupit a zvelebit. “Nic však nešlo podle plánu,” přiznává Dita s tím, že růžové brýle brzy vyměnila za cement a nářadí.
Když se díváte na jejich domy dnes, působí jako klidné a vyladěné útočiště. Jenže cesta k nim vedla přes nepochopení, náročná rozhodnutí a hodiny práce. Keramička Lenka Hložková a podnikatelka Markéta Stehlíková se nezalekly výzev, které by jiní raději obešli obloukem. Obě vsadily na starou nemovitost – jednu zděděnou, druhou opuštěnou – a přetvořily je v místa, která dnes inspirují tisíce lidí.
Na první pohled nenápadná budova na spodní straně Masarykova náměstí v Jihlavě. Ve chvíli, kdy vstoupíte dovnitř, však pochopíte, že stojíte na prahu výjimečného architektonického počinu. Stříbrný dům je nejen cennou památkou, ale také inspirativním prostorem. Propojuje totiž více než sedm století historie do jednoho soudobého příběhu.
Celotělové overaly, masky s hepafiltry, dělníci v hermeticky uzavřeném pásmu. V objektu pražského obchodního domu Kotva vrcholí v rámci kompletní rekonstrukce rozsáhlá likvidace starých azbestových materiálů. Investor vzal ochranu lidí a okolí z gruntu. Rakovinotvorný azbest tam obsahuje více než 300 tun materiálu.
Na jihovýchodním svahu pražského Barrandova, kde kličkujete mezi elegantními vilami, stojí dům, kterému se říkávalo Indiánská loď. Před sedmi lety se vila znovuzrodila, a to díky citlivé rekonstrukci spojující minulost, přítomnost i budoucnost. A není divu, že její tvary evokující trup velké dřevěné lodi plující krajinou i po téměř devadesáti letech dokážou okouzlit každého, kdo projde kolem.
Na okraji malé vesnice Zadní Arnoštov stojí dům, který si pamatuje víc než jen jednu epochu. V 17. století tu bývala usedlost, která se později dočkala přestavby na sýpku. A pak zůstala stát – prázdná a zpustošená. I tak působivá. Při její rekonstrukci tak bylo jasné, že je nutné přijmout jeho minulost – a pracovat s ní. Nyní stavba nabízí víc než místo k přespání.
Když Zuzana Kaščáková poprvé spatřila svůj nynější dům, okamžitě věděla, že tady našla domov. A to i přesto, že nešlo o novostavbu, ani opravenou nemovitost připravenou k nastěhování. Naopak. Čekala ji kompletní rekonstrukce venkovského stavení. A tak do koupě šla s vědomím, že nepůjde o jednoduchý projekt. Právě v tom spočívala jeho hodnota a dnes už dva roky žije ve skvostu jménem "Ruinička".
