


Evropa se vrací na zahrádky, Indie a Afrika míří do pekla
Připomínat fakt, že globální pandemii nelze porazit na lokálních frontách, působí jako upocená banalita. Stává se ale zjevným, že ani tu jsme ještě stále nedokázali vstřebat v potřebné míře.



Připomínat fakt, že globální pandemii nelze porazit na lokálních frontách, působí jako upocená banalita. Stává se ale zjevným, že ani tu jsme ještě stále nedokázali vstřebat v potřebné míře.



V úterý uplynulo 110 let od smrti skladatele Gustava Mahlera, jednoho ze završitelů tradice velkých symfonií. Češi si ho přivlastnili, protože se narodil v Kališti na Vysočině a první hudební znalosti i motivy sbíral v Jihlavě, odkud později zamířil za skladatelským a dirigentským štěstím do Vídně.



K umění odjakživa patří jistý druh elitářství a málokterý umělec by o sobě řekl, že je „idiot v plstěném klobouku, který myslí kolenem“. Němec Joseph Beuys, jeden z nejvýznamnějších výtvarníků druhé poloviny 20. století, který by se tuto středu dožil 100 let, se však nebál sebeponižování.



"Člověk jako já je buď bohem, nebo ďáblem," prohlásil Bonaparte. V očích těch, kdo dnes strhávají sochy a čistí veřejný prostor od "zlých", je nepochybně tím druhým. Všem ostatním se o něm ale vyplatí přemýšlet v odstínech šedé.



Zápas se změnami klimatu už Němci přijali za svůj. I oni ale mají "svůj konzumní způsob života", kterého se nechtějí vzdát. Přesně ten, s nímž by se teď Zelení rádi rozloučili.



Mocenská rošáda ukázala, co si politici opravdu myslí o ministerstvu kultury: je pro ně nechtěným dítětem, tím posledním resortem. Jako by bylo za trest.



Letošní nominace na Magnesii Literu připomněly: dokud žije jazyk, máme naději, že jako společnost přežijeme i rozval státu, který se nám právě odehrává před očima.



Kdo jsme, se prý nejlépe ukáže, až když z tohoto světa odejdeme. Jak zůstaneme vepsaní do života druhých? Co se o nás bude vyprávět? Tragický konec Petra Kellnera - a především reakce na něj - ovšem ukazují, že smrt odhaluje pravdu i o těch, kdo tady zůstali.



Chtěl být učitelem, ale třída mu byla příliš malá. Toužil po širším publiku, z něhož se pak stalo auditorium celonárodní.



Sport je, podobně jako diplomacie, válka vedená mírovými prostředky. Na tom se za staletí nic nezměnilo. Změnily se ovšem "zbraně", jimiž se vyhrává, i když třeba na hřišti prohrajete. Vede se bitva o mediální obraz, který nakonec dokáže překrýt i ta nejhorší selhání.



Obálka posledního čísla satirického časopisu Charlie Hebdo připomněla, jak moc boj proti předsudkům zachvátily předsudky.



Končí nejhorší zima v dějinách moderního Česka. Smrtelné následky covidové pandemie, v mnoha ukazatelích nejhorší na světě, nedávají mnoho důvodů k hrdosti. Jednu z mála radostí přinášely snad jen zdejší sportovkyně. Přijíždějí nám na lyžích, bruslích a snowboardu nové ženské vzory?



Když už o změnách klimatu a boji proti nim píše Bill Gates, jde do tuhého. Věta připsaná na okraj jeho nové knihy nazvané How to Avoid a Climate Disaster (Jak se vyhnout klimatické katastrofě) by ještě před pěti lety zněla vtipně: jako lehký ironický výsměch lidem, kteří z výsadní pozice nejbohatších mluví do všeho.



Z americké streamovací služby udělala pandemie symbol globální kultury. Všichni viděli seriály Koruna či Dámský gambit - a s nimi i herecké výkony, jež právě teď sbírají filmové ceny. Netflixu se už nelze vyhnout. Je všude, ohlašuje přicházející budoucnost. Dobu algoritmicky vytvářeného a sdíleného vkusu.



S právě dnes sedmdesátiletým filozofem o tom, co odhalila pandemie, o umělé inteligenci, hříších normalizace i odvaze opustit minulost. A především o svobodě.



Když bylo vládě nejhůř, zachránili ji hejtmani. Regionální samosprávu přitom centrum dlouhodobě vnímá jako nekalou konkurenci: pravomoci kraje dostaly, nikoli už ale peníze na jejich uplatňování. Pandemie připomněla, že je na čase nešťastné poměry změnit a dát regionům, co jim po právu patří. Nic míň, ovšem ani nic nadto.



Veřejné mínění ovládl strach, že nám tady kvůli zavřeným školám vyrůstá "ztracená generace". Je to projev hysterie, která nikomu nepomůže, mnohým ale může uškodit.



Novináři často kritizují vládu, že jen nadbíhá voličům. Leckdy ale v této roli připomínají hasiče, kteří sami založili požár, nad nímž teď naříkají.



Už bezmála rok svět dusí peřina covidové hrozby, pod níž se lidská společenství více či méně snaží přeorganizovat dosavadní život, aby přežila nápor viru a mohla se vrátit do „normálu“. Bylo by s podivem, kdyby se tohoto vykolejení, náhodného, ale také vynuceného vyklonění mimo sebe, nechopila literatura, stále posedlejší touhou zpracovávat aktuální témata.



Tance kolem očkování připomněly, že všichni jsme sobci, jen se nám to občas daří zamaskovat. Pokud nám ale i v nové situaci zůstane košile bližší než kabát, brzo přijdeme i o ni.