Obě žijí z minimálního důchodu, pod hranicí příjmové chudoby. Malířka Drahomíra i básnířka Věra zaplatí náklady na bydlení, léky, na jídle šetří, jak to jen jde. Nic jim nezbude. S málem už ale žít umí. Se samotou a opuštěním je to v době koronavirové pandemie horší.
Zdánlivě bezstarostné je prostředí povídek Biancy Bellové, které minulý týden vyšly pod názvem Tyhle fragmenty. Ve dvou posledních stručných románech, Jezeru a Moně, autorka vytvořila obrazy zlých světů plných útrap, chudoby, krve, totalitních praktik a násilí, zpodobněné na neurčitých místech v neurčitém čase. Nyní se zavrtala do běžných mezilidských vztahů a hebké české předcovidové doby.
Medituje při chůzi krajinou. První opravdové písňové texty ho napadly v 80. letech minulého století při hrabání listí, když pracoval jako zahradník, aby si po vojně vyčistil hlavu.
V bookletu nového alba skupiny Tata Bojs pojmenovaného Jedna nula to vypadá jako tisková chyba. Z názvu Vlasní brácha však „t“ nevypadlo nedopatřením. Zpěvák a bubeník Milan Cais v této písni líčí, jak si z vlastního vlasu nechá vyrobit geneticky shodného bratra, který nebude „klon v porcelánu“, ale brácha „navlas stejný“.
Ohraný punkový slogan by protentokrát snesl parafrázi: Jan is not dead. Nová deska brněnského B-Side Bandu nazvaná Folk Swings, plná orchestrálních předělávek někdy desítky let starých hitů českých písničkářů, vrcholí instrumentální verzí Podvodu od Jana Nedvěda.
Rekonstrukce jihočeské chalupy a novostavba přilehlého ateliéru musela Františku Štormovi přinést zkušenost srovnatelnou s duchovním zážitkem. Vždyť respektovaný typograf, malíř, grafik, ilustrátor a hudebník, opakovaně navštěvující svou oblíbenou Indii, tvrdí, že žádný zenový klášter vysoko v horách nenaučí člověka tolik trpělivosti a tolerance k bližnímu jako stavba.
Hudební novinář Jiří Černý má pouze jednu dceru. Dětí ale vychoval mnohem víc. Tisíce. Nejspíš mezi ně patří také osmapadesátiletý režisér Zdeněk Gawlik, autor nového televizního dokumentu nazvaného Když se řekne Jiří Černý, který ve středu večer uvede stanice ČT art. Je to důvěrný, citlivě udělaný film v duchu přikázání z Desatera: Cti otce svého i matku svou…
Když malíř Stanislav Diviš hovoří o svých obrazech, jako refrén se v jeho vyprávění vrací slovo „paměť“.
To podstatné děje se na pomezí. Tezi z textu své písně Neboj, vydané před třemi lety na albu nominovaném na Anděla, by si hudebník a básník Jakub Čermák mohl nechat vytetovat na čelo. Za těch šest slov, ale zdaleka nejen za ně, ručí vlastním tělem – natolik je čtyřiatřicetiletý písničkář přesvědčivým autorem a interpretem.
Ačkoliv byl téměř neustále pod vlivem alkoholu, tvrdil, že za spravedlnost je ochoten se bít i střízlivý. A často také zmiňoval lásku. Jistě měl na mysli především tu křesťanskou, i když deklaroval, že lásku vytváří „jedině rocker“.
Ačkoliv hudebník řečený Pjoni je Slovák, evidentně má zlaté české ručičky. Vloni jako producent vyladil k dokonalosti album kapely Zvíře jménem Podzim a nyní podobnou práci odvedl s dalším producentem Ondřejem Ježkem na novince Nebeský klid, kterou tento pátek vydala původně kladenská skupina Zrní. Pjoni s ní spolupracoval už před třemi roky na desce Jiskřící.
S vážnou tváří dokončí větu o nejhorším činu, který si lze jen představit, aby probudil lidi z letargie. Na chvíli se odmlčí. Pak se ale sedmdesátník Jaroslav Suk nadějeplně usměje a řekne: „Nechápu, proč ho katolíci neprohlásí za svatého.“
Kdyby byla Jitka Šuranská řekou, nenaplnila by se slova jedné z lidových písní, které zpívala. "Řeka ta plyně, plynut budě zas, ale já odplynu na věčný čas."
Prvního listopadu před několika lety přepadla hudebníka Jakuba Königa tíseň, jakou dosud nepoznal. V rozhovoru pro televizi Seznam Zprávy později vyprávěl, že se mu do té doby jeho oblíbený podzim začal jevit hrozivý a tíživý.
Ačkoliv dvě desetiletí v Mikulově pořádal Eurotrialog, kulturní událost s přesně cíleným podtitulem „festival nepopulární hudby“, zájem o Romka Hanzlíka projevil i tak komerční časopis jako Vlasta.
Když zemřel buddhista Leonard Cohen, musel mu odpadnout chlup. A ten pak bloudil světem, až se vtělil do písně Velká slova. Michal Ambrož ji na nové desce s kapelou Hudba Praha vypráví cohenovsky jemnou, folkovou silou.
Kytarista Michal Pavlíček kdysi jednu svou skladbu nazval Masakrální. Teď, když člen kapel Pražský výběr, Stromboli či BSP vydal další sólovou desku Pošli to tam!, se ten slovní novotvar hodí. Lze jím pojmenovat Pavlíčkův styl.
Dva předkové spisovatele Jaroslava Rudiše v německém přístavu Bremerhaven nastoupili na zaoceánskou loď a odjeli do Spojených států. Stalo se to někdy ve druhé polovině devatenáctého století.
Slovo "zlom" je ve stejnojmenné písni skupiny Nerez se zpěvačkou Lucií Šoralovou slovesem v rozkazovacím způsobu. V názvu jejich prvního společného alba jej však čteme především jako podstatné jméno.
Jiří Suchý v sobotu večer seděl v hledišti svého pražského Divadla Semafor jako divák. S evidentním zájmem sledoval šedesátiletého folkového písničkáře Karla Plíhala, kterého na pódiu doprovázel klasicky vystudovaný kytarista Petr Fiala.
