Když David Fray před čtyřmi roky poprvé navštívil Klavírní festival Rudolfa Firkušného, mělo to rodinný nádech. Letos čtyřicetiletý Francouz trávil dětství u babičky ve Zlíně, tehdy ještě Gottwaldově. Dodnes tam má příbuzné, kteří si ho proto přijeli poslechnout na festival. Z jihu Francie zase dorazila Frayova matka.
Koncerty, které v české metropoli na plovoucí scéně pořádá festival Struny podzimu pod hlavičkou Prague Sounds, doprovází romantický výhled na Pražský hrad či Petřínskou rozhlednu. V úterý možná romantiku zkalí vystoupení jazzového klavíristy Brada Mehldaua s lyrickým tenoristou Ianem Bostridgem.
Americký violoncellista Yo-Yo Ma si neklade malé cíle. Nejraději by hudbou spasil svět. A když to nepůjde, alespoň částečně by rád zasypal společenské příkopy, které v čím dál více zemích světa vytvářejí politika či naposledy pandemie koronaviru.
Začátkem předloňského roku mexickému tenoristovi Rolandu Villazónovi zazvonil telefon. Volal francouzský harfista Xavier de Maistre, bývalý člen Vídeňské filharmonie, a navrhl mu, že spolu natočí album latinskoamerických písní. Mexičanovi se nápad líbil, ale pochyboval, jestli nezůstane jenom u něj.
Skoro každý, kdo se chce stát operním pěvcem, dříve či později narazí na zpěvník italských árií ze 17. a 18. století nazvaný Arie Antiche. Na tomto repertoáru se cvičí technika nebo správné dýchání a zejména pro začátečníky to bývá boj. „Kvůli tomu pak spousta pěvců tyto árie nenávidí,“ říká americká koloraturní mezzosopranistka Joyce DiDonatová před nedělním koncertem v pražském Rudolfinu.
Pokud v lese spadne strom a nikdo to neslyší, vydal nějaký zvuk? Známá filozofická hádanka nabrala nový význam v uplynulém roce, kdy po celém světě orchestry vystupovaly v prázdných sálech. A skutečně hrály, jak dosvědčil každý, kdo sledoval přenos na internetu. Ale bylo to stejné jako sedět v publiku? Podle britského dirigenta Marka Wiggleswortha ani omylem.
Několik let si skladatel Philip Glass lámal hlavu, jak napsat symfonii podle desky Davida Bowieho. V české premiéře ji uvede jeho dvorní dirigent Dennis Russell Davies se zpěvačkou Angélique Kidjo. "Lidé si myslí, že Philip skládá jednoduché věci, ale není na nich nic jednoduchého," říká Kidjo.
Na dotaz, co dělal v průběhu pandemie, odpovídá rakouský klavírista Rudolf Buchbinder výčtem koncertů stejně dlouhým jako z doby před koronavirem. Hrál v Mnichově, Drážďanech, Lipsku, Bamberku, Porúří, futuristicky vyhlížející venkovní scéně festivalu v Grafeneggu nebo ve vídeňském sále Musikverein.
Publikum si o něm myslí, že klasickou hudbu nebere dost vážně, a Ray Chen to ví. Vůbec mu to ale nevadí. Prý je to v zásadě pravda. "Hudebníků, kteří se berou vážně, máme až až," říká. "Já na to jdu jinak."
Když chce festival oslavit návrat koncertního života, těžko si může vybrat vhodnějšího hudebníka než Daniela Hopea. Britský houslista tuto sobotu na pozvání Strun podzimu odehraje koncert na plovoucí scéně umístěné mezi mostem Legií a Slovanským ostrovem, to znamená nedaleko Národního divadla.
Kdyby nebylo pandemie koronaviru, 75. ročník festivalu Pražské jaro by tento týden vrcholil Beethovenovou velkolepou Devátou symfonií, kterou by Česká filharmonie hrála ve vyprodaném Obecním domě. Místo toho její smyčcová sekce zahraje dva Beethovenovy komorní smyčcové kvartety – a budou se vysílat on-line.
Málokterý dirigent je tak nadšený pro moderní hudbu jako David Robertson. A ještě méně si jich dovede stoupnout před Českou filharmonii a provést s ní bezchybně natolik náročné dílo jako Symfonii Turangalîla francouzského skladatele Oliviera Messiaena, což se Robertsonovi podařilo při jeho debutu s tímto orchestrem.
Zvuk vídeňských orchestrů je jako ptačí zpěv: každý ho hned pozná, ale málokdo jej dovede popsat. Zápasí s tím také intendant Vídeňských symfoniků, orchestru, který se snaží udržovat a posouvat jednu z největších tradic ve světě klasické hudby.
Na Gidona Kremera škatulky nesedí. Dvaasedmdesátiletý lotyšský houslista a dirigent představuje vzácnou kombinaci virtuózního hráče, hudebníka projevujícího politické názory a experimentátora, který převrací zažité zvyklosti.
Americký klavírista Aaron Diehl nespatřuje tak velký rozdíl mezi jazzem a klasickou hudbou. Vyrůstal v domácnosti, kde Bachovy Braniborské koncerty na CD střídaly jazzové nahrávky Arta Tatuma a Dukea Ellingtona. Ta kombinace ovlivnila Diehlovu tvorbu i život a patrná bude také z jeho vystoupení 22. listopadu v pražském Divadle ABC, kam přijíždí na pozvání Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného.
Mezi účinkujícími největšího středoevropského festivalu blues nazvaného Blues Alive, který tento čtvrtek začíná v Šumperku, vzbuzuje zvláštní pozornost americká zpěvačka Lizz Wrightová. Není to virtuózní kytaristka či hráčka na foukací harmoniku, ani nemá tak rockový drajv jako z dalších účinkujících třeba Marcia Ballová.
Alma Guillermoprieto se nechtěla stát novinářkou. Než začala psát o revolucích a masakrech, zpovídat partyzány či drogové dealery nebo žít ve favelách v brazilském Riu de Janeiru, věnovala se modernímu tanci.
Už je to 27 let, co v Praze naposledy účinkoval Marc-André Hamelin. Město se za tu dobu změnilo k nepoznání a teď se snad změní i to, co si s ním kanadský klavírista spojuje.
Teprve šestadvacetiletá italská klavíristka Beatrice Rana už dosáhla renomé a úspěchů, o jakých si mohou nechat zdát interpreti o desítky let starší. Je za tím spousta dřiny a také osobitý pohled, jak vysvětluje interpretka, jejíž vystoupení 17. listopadu v pražském Rudolfinu zahájí letošní Klavírní festival Rudolfa Firkušného.
Boris Giltburg, který v pátek vystoupí na festivalu Dvořákova Praha, nenaplňuje běžné představy o interpretovi klasické hudby. A to už od chvíle, kdy mu bylo pět. V takovém věku ambiciózní rodiče zpravidla pobízejí děti, aby se naučily hrát na nástroj. U Giltburga to bylo naopak: vlastní matku musel přesvědčovat, aby ho pustila ke klavíru.
