Odpolední slunce praží do vyschlé trávy. Obloha bez mraku, i nedaleké staveniště utichlo. V teplotě atakující čtyřicet stupňů přicházejí na pódium členové kapely Tamikrest z afrického Mali. „Hrajeme pouštní blues. A tady si docela připadáme jako na poušti,“ říkají na Rohanském ostrově v Praze, když zahajují druhý den festivalu etnické hudby Respect.
Spisovatelce Leile Slimani lži nevadí. Dědeček jí jako malé namluvil, že jizvu na břiše mu způsobilo, když se ve Schwarzwaldu popral s bengálským tygrem. Až později Maročanka zjistila, že v Německu tygři nežijí. „Kdyby byl přiznal, že má jizvu po nějaké banální operaci, nebyl pro mě celé dětství hrdinou, který se rve se šelmami. Takže dětem je dobré lhát, potom se z nich stanou spisovatelé,“ říká.
Rebecca Lovellová si popojde, rozběhne se, a přesně když vyskočí do vzduchu, udeří do strun elektrické kytary. „Chcete slyšet pořádný jižanský rokenrol?“ křičí. Vyprodaný pražský Lucerna Music Bar odpovídá nadšeným aplausem.
Rozčepýřený mladík v džínech, tričku a teniskách přijde na pódium. Vypije sklenku vína a bez doprovodu začne zpívat jazzový standard. Zatímco se přidávají basa a bicí, zahraje krátkou figuru na klavír. Načež na něj vyšplhá. Dál zpívá. Pak na klaviaturu dupne. A ještě jednou. Sleze, poodstoupí. Když naplno spustí rytmika, hoch dosprintuje k pianu a začne hrát jazzové sólo.
Miloval jsem impérium. Už není a můj život je teď šedivý, praví první. Rusko může být jedině velké a mocné, nebo nebýt, dí druhý. Rusové jsou Bohem vyvolený národ, tvrdí třetí. Nejsou to hlasy vyhecované současnou propagandou a válkou na Ukrajině: to jsou výpovědi, které už na přelomu tisíciletí sesbírala spisovatelka Světlana Alexijevičová.
Kultura se nevrací do předcovidového stavu, neprodává se tolik lístků a kvůli inflaci i cenám energií rostou náklady, přiznává nový ministr kultury Martin Baxa z ODS. „Ale věřím, že krize nebude napořád. Pořád platí závazek, že budeme směřovat k jednomu procentu výdajů na kulturu ze státního rozpočtu,“ říká v rozhovoru.
Pat Metheny se nemohl dočkat, až půjde spát. Byl vrchol pandemie a slavný americký jazzový kytarista, zvyklý hrát stovky koncertů ročně, v sedmašedesáti letech našel nový pracovní rytmus. "Pokaždé jsem se nejvíc těšil, až usnu a druhý den se probudím okolo čtvrté páté ranní. Protože takhle brzy se mi najednou dařilo nacházet k muzice jiné cesty než přes den," vypráví pro Aktuálně.cz.
Melissa Aldana je výjimečná saxofonistka, za pandemie však měla problémy jako každý druhý. Nemohla si vydělávat tím, čím dosud: hraním po newyorských jazzklubech. Lockdown vyústil v osobní krizi, ta v rozpad manželství. Následovalo stěhování do nového bytu, hledání sebe sama. A nakonec pomyslné znovuzrození, které odráží nová deska.
Když se kytarista Mdou Moctar vrací ze světového turné, přiletí do hlavního města západoafrického státu Niger. A dalších šestatřicet hodin stráví v autobuse křižujícím poušť. O jedno sedadlo se dělí i tři lidé, okolo polehávají zvířata. Kufry se dávají na střechu.
Tak tohle jsem opravdu nečekal, pravil po vzoru Karla Gotta novinář Pavel Klusák. Jeho publikace o nejznámějším českém zpěvákovi v neděli večer získala hned dvě ceny Magnesia Litera. Včetně té hlavní pro knihu roku.
Američanům v těchto dnech stačí přepnout kanál, aby slyšeli naprosto protichůdné informace o ruské invazi na Ukrajinu. Zatímco hvězda nejsledovanějšího pořadu zpravodajských kabelových televizí Tucker Carlson z Fox News šíří ruskou propagandu o údajných laboratořích na výrobu biologických zbraní, divákům Johna Olivera z HBO nic takového nehrozí.
Valerij Gergijev nebude dirigovat v newyorské Carnegie Hall ani na Dvořákově Praze. Ruští hudebníci se nezúčastní soutěže Eurovize, Anna Nětrebková nezazpívá v Dánsku. Bolšoj balet nezatančí v londýnské Covent Garden a Ruský státní balet Sibiř nedokončí anglické turné. Po čtvrtečním útoku na Ukrajinu se ruští umělci dostávají do izolace. A ožívá otázka, jak moc se má politika promítat do kultury.
Nejdřív na plátno nanáší barvy. V hustých vrstvách. Pak postarší muž v košili s vykasanými rukávy a brýlích zvedne dvoumetrovou stěrku a táhne jí po celé délce obrazu. Barva se někde náhodně strhává, jinde vytváří pravidelné vzory. Později se muž vrátí. Výsledek bude pilovat ještě týdny.
Do přistání zbývá čtvrthodina, když se boeing náhle propadne. Okna začnou bombardovat obří kroupy, uvnitř tma černá jako saze. Asi deset vteřin letadlo padá. Už to vypadá, že se rozlomí, když se do kokpitu zničehonic vrátí slunce. Turbulence pomíjí. Přesto už se něco vrátit nedá.
Parník ještě viděli zmizet pod hladinu. Pak se čtyřem trosečníkům smrskl svět na jeden záchranný člun. Hladové, vyčerpané a prochladlé je desítky hodin unášel ledový oceán. Obklopení žraloky marně hledali břeh. Co chvíli jim výhled zakryl pěnivě bílý vrcholek blížící se vlny, tiché a na pohled špičaté jako skála.
Nikdy na sebe neupozorňuj, stačí, že jsi Vietnamec, říkala mu maminka. Ocean Vuong už ale patří k jiné generaci. Zatímco pro první vlny vietnamských přistěhovalců v USA bylo nejdůležitější splynout s davem, jejich děti dnes píší o tom, co rodiče nebo prarodiče zjevně i neradi vyprávěli.
Slyšet ženu zpívat „sedím doma, šiju oblečení, které na sebe nikdy nevezmeš, a každý den ti vařím“, nebylo v posledním století nic neobvyklého. Slyšet to teď z úst Roberta Planta však překvapí. Že si někdejší frontman kapely Led Zeppelin a zpěvačka Alison Kraussová, možná v souladu s dobou, prohodili genderové role, je však na jejich nové desce nazvané Raise the Roof pořád to nejmenší.
Kapitán královského námořnictva Bateman je v tureckém zajetí. Sedmým rokem přežívá o chlebu a špinavé vodě, když se do něj zahledí žalářníkova dcera. Jestli mě pustíš, vezmeme se a odjedeme, slibuje jí. Zamilovaná dívka Batemana osvobodí, avšak ten zradí. Když už se chystají nalodit, přizná, že si ji nikdy vzít nechtěl.
Krátce po sametové revoluci z exilu přiletěla dojatá spisovatelka Zdena Salivarová. „Jsem šťastná, že jsme se sem dostali zpátky, my jsme v to vůbec nedoufali,“ uvedla. Milan Kundera nic takového neřekl. Přesto mají jedno společné: Salivarová dnes větší část života strávila v Kanadě. A dvaadevadesátiletý Kundera, který v Československu žil 46 let, už stejně dlouho pobývá ve Francii.
Miloslav Topinka, který v neděli večer získal Státní cenu za literaturu, má odžito jako málokterý básník. Překročil poušť, mluvil s poustevníky i vykradači hrobek. Vylezl na Kilimandžáro. Viděl hořící savanu. A málem ho popravili konžští vojáci, z nichž jeden mu pažbou samopalu vyrazil zub.
