„Je to divná věc, ale vrací se ke mně hudba, kterou jsem slýchal v dětství,“ poznamenal v jednom rozhovoru pro polský rozhlas skladatel a dirigent Krzysztof Penderecki, jehož životní dráha se včera po dlouhé nemoci uzavřela ve věku 86 let.
Pandemie koronaviru vyvolala solidaritu v uměleckých institucích, jejichž činnost ve většině Evropy byla ukončena prakticky ze dne na den. Velké organizace se nyní snaží vytvořit nouzová řešení pro ty, kterým živé umění chybí. Berlínská filharmonie, Vídeňská a Bavorská státní opera či newyorská Met dočasně a zdarma otevírají archivy. Vybíráme z nabídky koncertů a oper ve špičkové kvalitě.
Dělník je smrtelný, práce je živá, jak napsal básník Jiří Wolker. A někdy práce dokonce přežije i tvůrce, který ji vůbec nechtěl dělat.
Hudbu tří století, kterou od sebe dělí 218 let, provedla Česká filharmonie na včerejším abonentním koncertu pod taktovkou Američana Davida Robertsona. Svižné cestování proti času začalo teprve předloňskou skladbou amerického minimalisty Steva Reicha. Po něm přišel na řadu maďarský folklorista Béla Bartók a poslední slovo měl symfonik, letošní oslavenec Ludwig van Beethoven.
Spravedlnost, svoboda a manželská láska jsou podstatou opery Fidelio od Ludwiga van Beethovena. Její původní verzi včera uvedla Vídeňská státní opera v nastudování Tomáše Netopila a režii Amélie Niermeyerové. Zatímco hudba navzdory nevyrovnanému pěveckému obsazení fungovala, inscenace se minula s podstatou. Vznešené ideály pohřbívá v každodenním životě věznice a smyšlených pochybnostech hrdinky.
Ekumenickým manifestem za sblížení východních a západních církví by mohl být čtvrteční koncert Filharmonie Brno, který se opakuje ještě tento pátek. Jeho ústředním bodem byla česká premiéra Requiem od současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana. Předcházely jí dvě kantáty Johanna Sebastiana Bacha.
Barytonista Adam Plachetka se ve čtvrtek stal prvním českým operním pěvcem, který vyprodal velkou sportovní halu.
Jako do pohádky o starých časech včera první návštěvníci vstoupili do čerstvě zrekonstruované budovy Státní opery v Praze. Po tříleté rekonstrukci celá svítí a vypadá jako nová. Už ve vstupní hale lze podlehnout dojmu, že dostavěno bylo včera, a člověk podvědomě slyší hrčet kočáry přivážející hosty.
Představme si hypotetickou situaci: komentátor na webu shrne návrh státního rozpočtu a zpochybní jeho představení ve sněmovně i sporné kapitoly. Na závěr však vyjádří naději, že republika se od předsedy vlády ještě dočká skvělých výkonů. Premiér se přesto urazí, prohlásí, že nevděčnému národu vládnout nebude – a odstoupí.
Stejně jako má rocková scéna dinosaury jménem Rolling Stones či Bob Dylan, pěstuje je i vážná hudba. Jedny z nejhlubších stop mezi nimi zanechávají Berlínští filharmonikové.
„Co bude pán dirigovat, nevím, ale my budeme hrát Beethovenovu Čtvrtou,“ odpověděl prý kdysi řadový člen Vídeňských filharmoniků na otázku, jaký program zvolil hostující dirigent.
Klaun a smrt už je v umění klišé. Skladatel a cimbalista Daniel Skála s divadelníkem Tomášem Volkmerem ho chtějí obejít: rozhodli se přivést na jeviště zdravotní klauny a umírající děti z onkologických oddělení.
Klavírista předčítá esej Mýtus o Sisyfovi od francouzského filozofa Alberta Camuse a doprovází se u toho mechanickým přehráváním mollové stupnice nahoru a dolů. Ostatní hudebníci mu občas přinášejí gong, do kterého ťukne, nebo mu otírají vlhkou ruku. Posedávají a jedí chipsy.
„Tady je Xenakisovo,“ mohly by v těchto dnech hlásat pražské Holešovice. Ve zdejším sále La Fabrika včera festival Struny podzimu kompletně provedl smyčcové kvartety řeckého skladatele Iannise Xenakise. A jeho hudbě velký orchestrální koncert zasvětí Ostravské centrum nové hudby na večeru pořádaném 5. listopadu v nedalekém Centru současného umění DOX.
"Některé věci se musí udělat znovu," prohlašuje čarodějnice Hekaté v prologu opery Macbeth Underworld současného francouzského skladatele Pascala Dusapina. Světovou premiéru měla před dvěma týdny v belgickém Théâtre Royal de la Monnaie a do 5. října, konce prvního cyklu uvedení, jsou takřka všechny reprízy vyprodané.
Rozum a cit nemohou být v opozici natrvalo, napadá člověka při poslechu nového alba pianisty Jana Bartoše. Vydal ho Supraphon a jedná se o reprezentativní výběr nejlepších skladeb Leoše Janáčka pro klavír, uzavřený dvěma kuriozitami. Specialitou Bartošovy nahrávky není jen výběr kompozic, ale především to, jak s nimi pracuje.
Koncertní část festivalu moderní a soudobé hudby Ostravské dny se rozběhla minulý čtvrtek a do pondělního večera již zvládla uvést přibližně 36 hodin hudby plus šestihodinovou panelovou diskusi o situaci a podpoře současné hudby v České republice. Festival působí dojmem, že si s takovými věcmi vůbec nedělá starosti. Díla současných autorů uvádí podobně, jako se v pekařství prodávají čerstvé rohlíky.
Film Amadeus režiséra Miloše Formana vyvolal po své premiéře v roce 1984 novou vlnu zájmu o Mozartovu hudbu. Ještě obratněji ale rozehrál a znovu rozvířil legendy či konspirační teorie, které již přes 200 let opřádají údajné nepřátelství mezi Mozartem a Salierim i nejasnou příčinu Mozartovy smrti. Dodnes o ní kolují neprokazatelné hypotézy včetně takových, že Mozarta otrávili židé nebo zednáři.
Uvedl světovou premiéru Dvořákovy Rusalky a Sukova Asraela, postavil operu Národního divadla na pevné základy, intenzivně skládal, nakonec se na něj ale takřka zapomnělo.
Všemocným zaklínadlem, k němuž není potřeba nic dodávat, je ještě 12 let po jeho smrti jméno Luciana Pavarottiho.
