Komerční článek - Toto je reklamní sdělení. Aktuálně.cz není jeho autorem a neovlivňuje jeho obsah

O stipendium jsem žádala punkově

komerční článek
26. 11. 2019 14:37
Jitka Bolchová pracuje v Nemocnici Na Bulovce, kde navíc plánuje rozjet specializovanou očkovací ambulanci pro rizikové děti. „Chceme pomoci dětem, které nemohou být očkované podle standardního očkovacího kalendáře,“ říká lékařka, která vystudovala tropickou medicínu na berlínské Charité University s podporou stipendia Scholarship nadace Bakala Foundation.
Foto: Archiv Jitky Bolchové

Už několik let působíte v pražské Nemocnici Na Bulovce na Klinice infekčních, parazitárních a tropických nemocí a současně i na jejím pediatrickém oddělení. Jak vypadá váš denní program?
Na Klinice teď pracuji jako vysokoškolský asistent, takže chodím se studenty medicíny vyšetřovat pacienty a přednáším. Na pediatrii jsem jako klasický doktor a sloužím. Obě pracoviště jsou od sebe kousek, tak případně přebíhám. Denní program je tedy nepravidelný a vypadá pokaždé jinak.

V brzké době plánujete otevřít očkovací centrum pro takzvané rizikové děti. O co půjde?
Jak už název napovídá, půjde o očkování dětí, které z nějakého důvodu potřebují individuální přístup vzhledem k jejich závažným chorobám, neočekávaným alergickým reakcím a podobně. Cílem tedy bude pomoci těm, kteří nemohou být očkováni podle standardního očkovacího kalendáře. 

Foto: Archiv Jitky Bolchové

Vystudovala jste lékařství na Univerzitě Karlově. Už během studií jste absolvovala prestižní stáž v Children’s Memorial Hospital v Chicagu a v Medizinische Hochschule v Hannoveru. Byly to zásadní okamžiky pro vaši kariéru? 
Nevím, zda zásadní, ale formující určitě. Stáž v Chicagu byla nezapomenutelná. Díky stipendiu Kristyna M. Driehaus Foundation jsem se dostala do nemocnice, do které se ani nedostane většina amerických lékařů. Viděla jsem, jak neuvěřitelně profesně nabitý život tam doktoři a čerství absolventi mají. Sama si ale nejsem jistá, jestli bych byla schopná medicíně obětovat život, je to věčné dilema. Obě stáže jsem absolvovala ještě na škole, takže jsem si neodnesla příliš konkrétních znalostí, jako spíš způsob práce. Zažila jsem, jak se vzdělávají i doktoři mezi sebou. Byla jsem nadšená z Journal Clubu, o kterém jsem vyprávěla mému primáři na Bulovce, který pak podobný systém také zavedl. 

Později jste odjela do Berlína, kde jste díky stipendiu nadace Bakala Foundation studovala na Charité University a získala titul z tropické medicíny. Proč jste si vybrala právě toto zaměření?
Chtěla jsem cestovat a dělat medicínu, oboje dohromady. Při medicíně jsem vystudovala bakalářský obor Teritoriální studia na FSV UK, ve kterém jsem se zaměřila na rozvojové země. Chtěla jsem se v těchto zemích dotknout i jiného kontextu, než toho medicínského. Pak jsem byla na letní škole International Health, kde mě hrozně bavilo propojení lokálního a globálního pohledu na zdraví. No a obor International Health v Berlíně tohle všechno propojoval. 

Jak jste se ke stipendiu nadace Bakala Foundation dostala? 
Byl to, myslím, druhý ročník stipendií. Jestli si dobře vzpomínám, tak jsem se o stipendiu dozvěděla od kamaráda, který ho získal o rok dřív. Jak je bohužel mým zvykem, tak jsem to dělala trochu víc punkově, něž by bylo zdrávo, a žádala jsem o něj v době, kdy už jsem byla přijata na Charité. Vůbec nevím, jakou jsem měla představu o tom, jak bych studium zaplatila, kdybych stipendium nedostala. Ale měla jsem štěstí.

Čím byl pro vás program Scholarship nadace Bakala Foundation přínosný? 
Obor, který jsem díky němu mohla studovat v Česku prakticky neexistuje, kvalita výuky byla na skvělé úrovni, odnesla jsem si hrozně moc vědomostí a zdrojů, které dodnes využívám, inspiraci, co všechno se dá na tomto poli dělat. Navíc to byl nezapomenutelný čas strávený v milovaném městě. Byli jsme jedna třída - doktoři, ekonomové, zubaři, zdravotní sestry. Všichni z nás už předtím pracovali a vydělávali, takže jsme byli rádi, že můžeme zase chvíli studovat a žít studentský život. Mám z té doby několik přátelství na celý život - s jednou kamarádkou jsem se nedávno viděla po téměř pěti letech. Přijela zrovna z mise, já utekla na pár dní z práce a od rodiny, jely jsme surfovat a bylo to, jako bychom se neviděly pár měsíců. 

V čem vidíte hlavní přínos studií a praxe v zahraničí pro českého lékaře?
Vylézt z té bubliny, ve které jsme všichni zavření, nechat se inspirovat jiným prostředím, navázat kontakty, vidět i jiné cesty a možnosti. Mám pocit, že je v Česku stále časté během studií vyjet na nějakou stáž, po absolutoriu mít pár měsíců volna na cestování, pak někde nastoupit v práci, maximálně jednou dvakrát změnit místo, co nejrychleji si odstážovat, odatestovat, založit rodinu a už zůstat na místě. Všechno si to rychle odbýt, ale co pak? Přijde mi, že stále ještě většina lidí kouká podezřele na ty, kteří mění pracovní místo častěji, přeruší práci nějakým studiem, či programem nebo odjedou na chvíli do zahraničí. Takové chování zaměstnavatelé příliš nepodporují, přitom kdyby byl přístup otevřenější, nevracelo by se zpět 100 procent lékařů, ale ti, kteří by se vrátili, by nepoměrně vzrostli na své hodnotě. Jak na té profesní, tak lidské. 

Foto: Archiv Jitky Bolchové

Po absolvování studia v zahraničí jste se vrátila zpět do Česka a následně jste se vydala spolu s Člověkem v tísni do Mongolska. Plánujete nějakou další misi? 
Ráda bych, ale nezávisí to pouze na mně. Jsem jedna čtvrtina naší rodiny. Děti, které jsou ještě malé, opustit déle než na týden nebo dva nemohu ani nechci a partner nepracuje ve zdravotnictví. Možností je pracovat na nějakém projektu z Evropy a vyjíždět pravidelně na pár dní ven, nebo jednoduše vyjet i s dětmi. Samozřejmě ne do válečných zón nebo epidemií, ale třeba do Asie, na Kavkaz nebo do některého afrického státu. To vše jsou místa, které si umím reálně představit.  Ale není to samozřejmě jednoduché rozhodnutí, ani takových možností není moc. Každopádně věřím a vlastně s tím i vnitřně počítám, že se mi to splní. 

Často cestujete do zahraničí i se svými dětmi. Nebojíte se o ně? 
Jezdím s dětmi na dobrodružnější cesty od doby, kdy měl syn rok a půl a dcera tři roky. Projeli jsme postupně Kanárské ostrovy, Černou horu, Srí Lanku nebo Gruzii. Jasně, že se o ně bojím, nebo jsem si spíš vědoma rizika a snažím se ho minimalizovat. Třetinu batohu tedy zabírají léky, antibiotika a obvazy. Strach o děti je ale do určité míry přirozený a hlavně se nebojím natolik, aby mě to odradilo nebo abych si cestu kvůli strachu neužila. Volím místa, která jsou cestovatelsky přístupná. Partner za námi podle své práce občas přijede a hlavně děti vzaly cestování za své. Ale na tom vlastně není nic zvláštního - všechny děti přirozeně kopírují zvyky a přístupy rodičů. No a především věcí, které mám sama ráda a kterými naše děti nestrádají, se kvůli výmluvám na mateřství vzdávat nechci. 

Stipendijní program Scholarship
Program Scholarship nadace Bakala Foundation je určen talentovaným studentům z České republiky, kteří chtějí studovat ucelený bakalářský či magisterský program na nejlepších zahraničních univerzitách. Nadace studentům poskytuje finanční pomoc, poradenství i další podporu, kterou potřebují ke splnění svých studijních snů. V letošním roce slaví stipendijní program Scholarship 10 let od svého vzniku. Doposud nadace prostřednictvím programu Scholarship podpořila už 155 studentů.

Text vznikl u příležitosti 10. výročí programu Scholarship ve spolupráci s nadací Bakala Foundation.

 

Právě se děje

Další zprávy