Trauma vzniká jako reakce na silně stresující zážitek nebo opakovanou zkušenost, která je spojená s intenzivním pocitem ohrožení a bezmoci. Důsledkem je pak změna fungování stresové reakce jedince. "Traumatizovaný člověk díky tomu mnohem hůře zvládá běžné zátěžové situace," vysvětluje předsedkyně neziskové organizace SOFA Lenka Felcmanová.
Upozorňuje ale, že to, zda a jak se trauma v reakci na určité události rozvine, záleží na jednotlivci. "Je ovlivněno osobností, dosavadními zkušenostmi a mírou odolnosti konkrétního člověka," dodává.
Mezi nejzávažnější situace, ve kterých se u dětí rozvine trauma, patří zejména dlouhodobé fyzické, sexuální nebo i psychické násilí. A to jak v roli oběti, tak svědka. K traumatizaci vede i dlouhodobé závažné zanedbávání potřeb dítěte nebo soužití s osobou závislou na návykových látkách.
"To hovoříme o takzvaném vývojovém traumatu. Jeho dopady na duševní a fyzické zdraví dětí jsou při absenci pomoci mnohdy devastující," upřesňuje Felcmanová. Jako další traumatické zkušenosti u dětí pak zmiňuje i ztrátu rodiče, buď v důsledku úmrtí, nebo rozpadu rodiny a také vystavení jakékoliv formě šikany.
Podle Felcmanové však poslední dobou čelí celá společnost psychicky náročným situacím. "Pandemie, ekonomická krize nebo válka spadají do kategorie takzvaných kolektivních traumatických událostí. V jejich důsledku pak obvykle ve společnosti stoupne počet lidí se zcitlivělým systémem stresové reakce. Jinými slovy stoupá počet lidí s obtížemi zvládat stres," popisuje další možné stresory.
Dopady a projevy traumatu u dětí
Se změnou fungování stresové reakce souvisí také problém se seberegulací. "To způsobuje, že dítě nedokáže přizpůsobit svůj stav situaci, ve které se nachází. I mírný stresor vyvolá silnou reakci a dítě má problém se samo uklidnit," vysvětluje Felcmanová.
Silnou stresovou reakci navíc dokážou spustit i nereálné hrozby, které ale určitým způsobem připomínají traumatickou zkušenost. Například pro děti, které zažily střelbu nebo bombardování, může být stresorem hlasité bouchnutí dveřmi. Podobné reakce lze pozorovat i u válečných veteránů s posttraumatickou stresovou poruchou.
Další dopady u traumatizovaných dětí se vlivem častého pocitu ohrožení a snížené seberegulace objevují v oblasti kognitivní, emociální a sociální. "To se projevuje obtížemi s pozorností, pamětí a učením. Namísto promyšleného jednání traumatizované děti častěji reagují impulzivně, což jim v mnoha oblastech ztěžuje každodenní fungování. Mají problém s rozpoznáváním emocí u sebe i druhých a také s jejich regulací. Častěji se dostávají do konfliktů s vrstevníky i dospělými," vysvětluje dál.
Projevy traumatu v chování dětí pak lze podle Felcmanové rozdělit na dva typy. První je na navenek pozorovatelné chování spojené s hyperaktivitou, které je označováno jako únik nebo útok. "Dítě je neposedné, nesoustředěné, má problém s dodržováním slovních pokynů, je impulzivní a často jedná dříve, než myslí," popisuje. Tyto děti pak mají v zátěžových situacích tendenci utéct nebo být agresivní. Z čehož vychází i označení únik nebo útok.
Protipólem je druhý typ chování, a to disociace. "Tyto děti na stres reagují odpojením, v zátěžové situaci mohou i ztratit vědomí a omdlít. Ve škole se mohou projevovat apatií a demotivací, ale také snahou vyhovět a podvolením se i za cenu potlačení vlastních potřeb," přibližuje disociaci Felcmanová. Právě tento typ traumatizovaných dětí často uniká pozornosti okolí. "Jsou buď 'neviditelné' nebo působí velmi angažovaně. Ta angažovanost ale nevychází z jejich vnitřní motivace ale ze strachu," dodává k druhé skupině.
Respektující a laskavý přístup
V přístupu k traumatizovaným dětem je podle Felcmanové nejdůležitější si uvědomit, že to, jak se chovají, vychází z jejich životních zkušeností. "Jejich mozek se takto naučil reagovat na ohrožení, kterému byly vystaveny. Tyto sebezáchovné mechanismy jim ale život v mnoha ohledech komplikují," dodává.
Je proto zcela zásadní poskytnout těmto dětem pocit bezpečí a přijetí. Jen tehdy je možné jim ukázat, jak se správně chovat a následně je to i naučit. "A musí cítit naši podporu zejména ve chvílích, kdy se jim nedaří," uzavírá Lenka Felcmanová.
Děkujeme našemu partnerovi, Světové zdravotnické organizaci (WHO), za podporu v šíření trauma respektujícího přístupu v České republice.
