Pokračování úspěšných sérií to mají vždy těžší než jejich první díl. Nutně se porovnává, hledá se nová originalita a ozvláštnění modelu, který už jednou skvěle zafungoval. Čeká se osvědčená kvalita, ale také zjevení, záblesk jako napoprvé. Platí to i pro krimi Metoda Markovič, která po případu Hojer tentokrát sleduje kauzu Jiřího Straky. A zdá se, že se tvůrcům povedlo navázat velmi dobře.
Jeho nevšední kniha Vyměřování světa (2005) o dvou německých velikánech, Humboldtovi a Gaussovi, se stala literární senzací a její autor, německo-rakouský literát Daniel Kehlmann (50) se díky tomuto úspěchu vydal na dráhu globálního spisovatele. Nyní nakladatelství Argo vydává jeho román Šálivá hra světla (Lichtspiel), zachycující příběh německého filmového režiséra G. W. Pabsta v třetí říši.
Všichni to čekali, nic překvapivého to není. Přesto je odvolání generálního ředitele ČT Jana Součka zarážející až varovné, zejména pro důvody, které nakonec Rada ČT k propuštění ředitele uvedla.
Program ČT3, vysílání pro pamětníky a seniory, vznikl z potřeby vyplnit samotu starších lidí během covidových uzávěr. Mělo by být jeho vysílání obnoveno?
Doba rozpůlených společností, které se do krve hádají, zda je lepší liberální demokracie, nebo autoritářský systém prozíravého vůdce, je natolik hektická, že téměř nedovoluje zastavit se a podívat se, co a jak se děje. Snažíme se o to – myslitelé, komentátoři, politici – ale vždy nutně jen částečně, nikdy ne v širších souvislostech, dějinně.
Jsou herci, kteří se neustále proměňují jako charakterové měňavky či chameleoni. Zahrají cokoliv, kdykoliv, jakkoliv je třeba. Hrají tím, co hraje v nich. Pak jsou ale herci, kteří zůstávají sebou, i když jim role velí proměnit se. Jsou „charakterem“ sami o sobě, osobnostmi, říká se. Mezi ty patřil i Alois Švehlík.
Filozofický podcast Mysli a žij! se mimo jiné věnuje souboji mezi státem a jednotlivcem, který je pohonem dějin i jejich obávanou frustrací a obsesí. Moderní technologie dnes znovu posilují strach z toho, kam všude nám stát zasahuje a jak moc je schopen omezovat svobodu každého z nás. Je stát možností svobody, nebo jejím omezováním? Obejdeme se bez něj jako svobodní lidé?
Žijeme v morálně upadlé době? Například sociální sítě jsou prostorem morálních hádek, v nichž své vlastní postoje považujeme za morální, postoje druhých za zkažené. Jak potom najít něco společného? Pomůže nám v tom třeba "filozof morálky" Immanuel Kant, jehož myšlení se v pozdně moderním světě smrsklo na větu o fascinaci "hvězdným nebem nade mnou, mravním zákonem ve mně"?
Sociolog Niklas Luhmann tvrdil, že „to, co víme o společnosti, tedy o světě, v němž žijeme, se dozvídáme prostřednictvím masmédií“. Platí to pro poznání společnosti i přírody. Média tedy vytvářejí sociální konstrukty, „transcendentální iluze“, a svět je „horizont“, k němuž nějak všichni míříme. Jde o to, jak konstruovat iluzivní obrazy, aby umožňovala lepší poznání i společnou existenci.
Když se hroutí starý řád a nový ještě neexistuje, vzniká pocit úzkosti, ale i dojem, že vše je dovoleno. Sociolog Émile Durkheim pro tento jev požíval pojem "anomie". Neexistuje-li ale pevný řád či zákon (nomos), jak se dá společně žít a nepropadat se do deprese, nepáchat sebevraždy či útočné zločiny? A co pak drží společnosti pohromadě? Hostem v podcastu Mysli a žij! byl soudce Jiří Přibáň.
Dějiny jsou zátěž, kterou si s sebou neseme celý život, nelze ji odhodit. Jsme časem, který se na nás nabaluje. Ale jak se vztahovat k dějinám, jak se k nim přihlašovat, jak říkal filozof Jan Patočka? Nebo jak se postarat o jejich „Nachleben“, tedy o posmrtný život, v němž se dějiny teprve stávají dějinami, jak se na věc pro změnu díval Walter Benjamin? Do podcastu Mysli a žij! zavítal Jan Gogola.
Podcast Mysli a žij! přináší rozhovory s filosofy a filosofkami o aktuálních tématech společnosti, která dnes zřejmě prochází obdobím "změny paradigmatu". Pořadem provází publicistka Josefína Formanová a novinář Petr Fischer.
Česko právě v přímém přenosu sleduje „válku fakult“, v níž nakonec prohrávají úplně všichni. Lékaři a inženýři stejně jako vysmívaní „humsocové“. A s nimi celá společnost.
Současná koalice v německé metropoli sice ideově vyhovuje většině jejích obyvatel, ale v praktické rovině podává tak katastrofální výkon, že donutila desítky tisíc lidí ze zoufalství volit i proti jejich politickému přesvědčení.
Agrese proti Ukrajině je zločinem, který olympijské hnutí nemůže přejít - dokud vedou útočnou válku, nemají Rusové na hrách co dělat. I sport má své politické souvislosti. To jen funkcionáři, kteří z nich jindy tak výhodně žijí, se nyní pokoušejí předstírat, že neexistují.
Ještě než začne úřadovat na Pražském hradě, vypraví se Petr Pavel v půli února na cestu do nejchudšího kraje republiky - Karlovarského. Do míst, která by si podle výsledků voleb přála, aby se byl prezidentem stal jeho konkurent. To rozhodnutí upírá pozornost žádoucím směrem. Snad pomůže v rozbíjení stereotypů, s nimiž je tato část země stále nahlížena.
Jak jen přiblížit, co vlastně obnáší život v moderních demokratických společnostech? Jedním z trefných obrazů, které se nabízejí, je popsat jej jako nekonečný souboj mezi skupinami, jež bychom mohli nazvat davem a publikem. Přímá volba prezidenta tento fenomén se vší estrádou, která k tomu patří, naléhavě připomněla i v našich končinách.
Autor nejslavnější novodobé české literární postavy zemřel už před sto roky. Jeho připomínka, jak moc umí malé věci řídit velké osudy, ale zůstává svěží dodnes.
Ve hře o Pražský hrad zůstávají tři lidé, jež se vyplatí neměřit na základě minulého, ale především podle jejich vztahu k moci.
Katarský šampionát názorně ilustruje rozdíl mezi tím, co je správné, a co spravedlivé.
