Tak jako jsme se smutně smířili s tím, že rajčata v supermarketu už někdy pouze vypadají jako rajčata, i když tak nechutnají, odvykli jsme si očekávat od současné české prózy víc než napínavý děj nebo palčivé, pokud možno aktuální téma. Nová sbírka povídek Hany Lundiakové připomíná, že beletrie může nabízet i atmosféru, že i vyprávění má schopnost intenzivně vonět a hořkosladce chutnat.
Jako by do poklidné kotliny dopadl meteorit. Vypadalo to, že současné české romány už nemohou být o ničem jiném než rodinných vztazích, do nichž zasáhne trauma z minulosti, v člověku ožije démon či ten, kdo je jiný, trpí pro svoji jinakost.
Radka Denemarková je už roky jednou z nejoceňovanějších českých spisovatelek v zahraničí. Doma sice získala hned čtyři ceny Magnesia Litera, zároveň ale její romány přikrývá mlhavý závoj čehosi výlučného a divného; mají pověst psaní jen pro toho, kdo si k nim najde cestu. Nejnovější próza nazvaná Čokoládová krev to potvrzuje snad ještě víc než ty předchozí.
Současná česká próza často spoléhá na atraktivní témata vzbuzující rychlé emoce a postoje, které lze snadno deklarovat na sociálních sítích nebo ve čtenářských databázích. Románový debut Aleny Machoninové Hella, jenž byl minulý týden nominován na cenu Magnesia Litera a 18. dubna bude na předávání patřit k favoritům, oproti tomu působí jako z jiného světa.
Literatura má v sobě zakódovanou potřebu bojovat s nepravostmi světa. Někdy si vystačí s popisem toho, v čem žijeme, čas od času ale svolává na barikády. Jako čerstvě vydaná novela Vyhoření od Petra Šestáka, která bojuje proti automobilům.
Sejdou se ve stejnou chvíli na stejném letištním tranzitu. Čtyři životní příběhy vypráví nová kniha Biancy Bellové nazvaná Transfer. Každému protagonistovi je věnována samostatná povídka, teprve z celku ale plyne zastřešující téma: hodnoty, kvůli nimž jsme schopni nechat naše životy běžet dál samospádem anebo ten koloběh naopak zastavit a začít znova, jinak.
Když v létě zemřel Milan Kundera, z reakcí médií i významných osobností bylo zjevné, že česká literatura ztratila světového spisovatele. Z jeho díla bylo přeloženo vše, co povolil, a ještě za života se o něm i jeho prózách psaly knihy – obojí po celém světě v takovém kvantu, že to Češi ani nestíhali registrovat.
I když je dosud leckde součástí povinné četby Babička od Boženy Němcové a v čítankách bývala báseň Jana Nerudy nazvaná Dědova mísa, stáří se v české literatuře dlouho krčilo stranou. A když už dostalo prostor, autoři ho roubovali spíš na stereotypy moudrosti či zkušenosti.
Uplynulý rok potvrdil, jak rádi čeští autoři píší tlusté romány. Povídkové knihy zůstaly v přítmí čtenářského zájmu, přesto se jich několik pozoruhodně zablýsklo. Patří k nim prozaický debut Ondřeje Škrabala nazvaný Cesta k billboardu.
Nastal čas zvyknout si na svět tak zrychlený, že v něm také umělecká díla vznikají s cílem co nejdřív reflektovat současnost? Renomovaný brněnský spisovatel Jan Němec na nynější Velký knižní čtvrtek vydává povídkovou sbírku Liliputin, která „bez odstupu čerpá z toho, co se dělo během první fáze války na Ukrajině“. Ta začala 24. února.
Nedávno vydaná kniha Marka Epsteina nazvaná Nerez neatakuje žebříčky prodejnosti z prostého důvodu: je to sbírka povídek. A ty se v Česku moc nečtou, i kritika je bere spíš jako vedlejší produkt, který nevystačil na román. Epsteinova novinka je nicméně pozoruhodná díky tématu – lze ji číst jako svébytnou variaci na údajnou krizi bílých heterosexuálních mužů.
Když před deseti lety Kateřina Tučková vydala rozsáhlý román Žítkovské bohyně, prodala ho přes 100 tisíc výtisků a nastartovala novou vlnu čtenářsky úspěšných, soudobých českých próz takzvaného středního proudu. Nyní podle velmi podobného mustru vytvořila ještě rozsáhlejší knihu Bílá Voda.
Po plejádě více či méně divných žen, které v posledních letech zaplavily českou prózu, přichází na řadu pořádně divný muž. Vzdělané "hovado". Hana Lundiaková v novele Hyena předkládá pozoruhodnou studii dospělého jájínka.
Téměř deset let po vydání své poslední básnické sbírky Chůze po dunách, za kterou získala Magnesii Literu, se Kateřina Rudčenková vrací stošedesátistránkovou novelou Amáliina nehybnost. Opět je za ni nominovaná na tutéž cenu, tentokrát v kategorii Litera za prózu.
Novému románu Petry Hůlové by se měli obloukem vyhnout příznivci uvěřitelných příběhů, které se odehrávají na pozadí dějin přesně tak přehledných, jak nás učili ve škole, akorát to nevyprávěli takhle pěkně. Knihu nazvanou Liščí oči naopak ocení ti, kdo mají rádi divoké románové kutilství, jež nedbá na úhlednost a nestydí se dospět k bizarním řešením.
Nová kniha o Karlu Gottovi chce očistit zpěváka od nánosů legend a mýtů, které kolem sebe vytvořil sám i za pomoci jiných. Pokušení uvést vše na pravou míru ale hudební novinář Pavel Klusák podlehl natolik, až jako by zapomněl, že píše o člověku, který svůj hvězdný status založil na zpěvu.
Když Pavla Horáková před třemi lety vydala románový debut nazvaný Teorie podivnosti, nevplula do hlavního řečiště, v němž současná česká próza omílá příběhy podivných rodinných vztahů.
Nová próza Edgara Dutky, který v květnu oslavil osmdesátiny, se jmenuje Letní valčíky a nese podtitul „špinavá krimi“. Jako marketingový slogan to nezní špatně.
Z nového románu Petra Stančíka budou nejspíš historici nadskakovat, ale ti, kdo ho přečtou jako literaturu, se mohou vrcholně bavit.
Autor skrývající se pod pseudonymem Elsa Aids dosud vydal tři sbírky básní. Nyní k nim přidal novelu Přípravy na všechno, která rezonuje v mnohem širším okruhu čtenářů. Příjemně čeří stojaté vody, v nichž se čte hlavně to, co lze zhltnout rychle, aniž by to kladlo nějaké otázky a nutilo přemýšlet.
