Být punkerem 45 let poté, co punk na chvíli pohnul světem, není lehký úděl. Když se ale vláda zmůže jen na příkazy a zákazy, staré atavismy ožijí a zrodí se nové rebelské choutky. Jan Haubert, zpěvák a textař kapely Visací zámek, tudíž vydal lockdownový knižní epos nazvaný Nouzový stav. A jeho motto zní: „Doufejme / že se to těm volům / nevymkne z rukou / doufejme / že je to jen cvičení“.
Pavla Kohouta nikdy nefascinovala nuancovaná, jemně se vrstvící zákoutí lidské existence. Jeho parketou vždy bylo okázalé a razantní gesto nebo postoj, který téma vyhrotí a shrne v celistvosti, v níž není čas na detaily. Nikdy nebyl jemně precizním řezbářem, spíš chasníkem tesajícím klády širočinou. A takové rysy má i jeho nejnovější projekt.
Paranormální schopnosti a jevy patří k běžnému inventáři populární kultury. Vysoká literatura evropského střihu po nich však sahá obezřetně jako po exotickém koření, které se hodí jen pro určité pokrmy. O tom, proč se k nim upjala Markéta Pilátová v nedávno vydaném románu Senzibil, lze pouze spekulovat.
Popelnicový román písničkáře Vladimíra Merty s bujarou rozmařilostí ignoruje takřka všechna pravidla, díky nimž se prózy spisovatelů typu Jiřího Hájíčka, Aleny Mornštajnové či Karin Lednické prodávají v desetitisícových nákladech a čtenáři je chválí na sociálních sítích.
Vezmi hodně drog, přidej prostředí pornografického průmyslu, zahusti dospíváním v nefunkčních rodinách a okořeň úchylnými mentálními poruchami. Zní to jako dryáčnický recept na knihu, na jejíž obálku by nakladatel pro zvýšení prodejnosti mohl napsat "Trainspotting po česku". Dvaatřicetiletá Helena Hrstková však z ingrediencí vytvořila pozoruhodnou a stylově originální novelu.
Po marketingovém úspěchu monografie Jana Nováka nazvané Kundera: Český život a doba přichází nakladatelství Argo s další variací na životní portrét nejslavnějšího žijícího českého spisovatele. Pojatá je zcela odlišně a také rozpaky, které vzbuzuje, jsou takřka opakem rozpaků nad Novákovým pojetím.
Proč David Zábranský napsal svůj nejnovější román, se čtenář začne ptát, už když jej dočítá, a otázka mu zůstane i po přečtení. Bohužel jako jediná. Jinak spíš zatouží co nejrychleji zapomenout na to, co právě zažil, a zbavit se pocitu viny, že tím strávil několik hodin.
Románový debut scenáristky a novinářky Kláry Vlasákové nazvaný Praskliny se v české próze vymyká odhodláním vzít při psaní na bedra nejpalčivější problémy současnosti. Zároveň v něm toto enormní odhodlání udusilo příběh, a proto v prozaickém hávu nabízí spíše úvahu či traktát.
Že bývalá pražská primátorka Adriana Krnáčová píše román, bylo už v lednu anoncováno jako událost. Že to nebude událost literární, se jaksi čekalo: snad ani nakladatel nedoufal, že by se na magistrátu zrodila nová Jane Austenová či alespoň Fráňa Šrámek.
Že u nás vydáním tlustého životopisu Jana Nováka nazvaného Kundera: Český život a doba vypukla bitva, ba snad kulturní válka o Milana Kunderu? Pokud ji bude jednadevadesátiletý spisovatel sledovat z francouzského exilu, kde žije od roku 1975, může se leda smát.
Povídky bývaly v českém kontextu vnímány jako vedlejší „produkt“, způsob, jak zužitkovat materiál, který nevydal na román. Povídková sbírka Vratislava Kadlece nazvaná Hranice lesa však ukazuje, že krátká povídka může být větším skvostem než rozvleklý román.
V létě 2008 na literární scéně vyvolal rozruch rouhačský text Štefana Švece nazvaný Krize české literatury. Současnou českou prózu, tedy tu z nultých let nového tisíciletí, prezentoval jako do sebe zahleděnou, odtrženou od čtenářů a neschopnou najít zajímavá témata.
Že nová próza Jana Němce nazvaná Možnosti milostného románu bude patřit k nejzajímavějšímu, co v posledních letech nabídla česká literatura, snad ani nepřekvapí.
Mezi současnými českými spisovateli těžko najít druhého, kterého by kritika hodnotila tak rozporuplně jako Davida Zábranského.
Trvale vysoká kvalita próz Jáchyma Topola i jejich vydatný ohlas autora za uplynulých 25 let dovedly k pozici živoucího klasika.
Romány kombinující tvůrčí představivost s věrným popisem historie jsou v oblibě už desítky let. Touha balancovat na hraně mezi Pravdou a Básní, jak daný rozdíl pojmenoval Goethe, je zjevně opojná.
K nejvěhlasnějším žijícím českým autorům patří jedenašedesátiletý Patrik Ouředník, jehož experimentální próza Europeana bývá označována za nejpřekládanější českou knihu vydanou po roce 1989.
Jaroslav Rudiš je hvězdou současné české literatury, jedním z mála, jimž se dostává pozornosti, sotva ohlásí novou knihu.
Na prstech jedné ruky lze spočítat vypravěče české prózy, kteří dosahují kvalit Ludvíka Němce. Jeho nový román uhrane tak, jak se to za posledních pět let podařilo jen Jáchymu Topolovi.
Nakladatelství Argo vydalo debutovou prózu dvaasedmdesátileté Marie Benetkové, která byla podkoní, zahradnicí, chartistkou i ženou hudebníka Vratislava Brabence z kapely The Plastic People of the Universe. Ženské vyprávění o disentu je stále spíše výjimečné. Benetková navíc příběh v knize Zlatý nebe nevypráví čistě za sebe, nýbrž důsledně střídá úhly pohledu obou protagonistů.
