Poslední dny přinesly dva důležité rozsudky: český stát se omluvil za justiční vraždu z padesátých let a posmrtně také rehabilitoval východoněmeckého uprchlíka zastřeleného na našich hranicích. Na spravedlnost není nikdy pozdě.
Antonín Kratochvíl se ještě před narozením svého syna Michaela rozhodl z komunistického Československa přes Jugoslávii utéct do Rakouska. Nakonec se dostal až do Ameriky, kde se stal světoznámým fotografem. Cestu ke svému prvnímu synovi ale musel dlouho hledat a vypráví o ní i dokument Můj otec Antonín Kratochvíl. Při příležitosti jeho premiéry poskytli Antonín a Michael rozhovor pro Aktuálně.cz.
Se spisovatelkou a jednou z mluvčích Charty 77 Zdenou Tominovou, která v neděli zemřela ve věku 79 let, hovořil historik Adam Hradilek o životě v normalizačním Československu s policií za dveřmi, „mluvčování“, ztrátě vlasti a ochotě „do toho jít“. Rozhovor vyšel roku 2011 v revue Paměť a dějiny, kterou vydává Ústav pro studium totalitních režimů.
Vedení Prahy zvažuje, že umístí plánované muzeum totalitních režimů 20. století do prostor stadionu na Strahově. Než se objekt opraví, mohlo by dočasně sídlit v Domu pážat na Hradčanech, řekli zástupci koaličních Spojených sil pro Prahu (TOP 09 a STAN). Radní Jan Chabr (TOP 09) uvedl, že stadion je ve špatném stavu a je nutné jej opravit, což podle hrubého odhadu vyjde na 1,2 miliardy korun.
Velmi pozdní a velmi tragikomické odškodnění za smrt v komunistickém kriminálu ukazuje jediné: naši neschopnost podívat se minulosti do tváře.
Znovu a znovu si opakujme, že jsme země Evropské unie, a trvejme na tom proti Zemanovi a proti Babišovi a proti Prymulovi a proti Hamáčkovi i dalším omezovačům.
Michal Hrůza vydal nové album Světlo do tmy. V době, kdy zažíval šikanu na vojenském gymnáziu, pro něj byly světlem písně Karla Kryla, po maturitě zase příchod sametové revoluce. Když se v 90. letech dlouho nemohl prosadit jako muzikant, svítila mu na jeho cestě víra. Jako světlo, které může stmelit rozdělenou společnost, zase vnímá lásku. "Bez ní nedokážeme druhým porozumět," říká v rozhovoru.
V únoru 1948 patřili mezi strůjce nástupu bolševické moci v Československu, o čtyři roky později, na konci listopadu 1952, se stali oběťmi justičních vražd a represí, u jejichž zrodu původně stáli. V grafice přinášíme výňatky z výslechů i poslední slova obžalovaných v čele s Rudolfem Slánským v rámci zinscenovaného procesu. K absurdním sebemrskačským přiznáním byli často domláceni u výslechů.
Ve věku 88 let ve čtvrtek zemřel Vladimír Hradec, který v 50. letech minulého století spolupracoval s protikomunistickou odbojovou skupinou bratří Mašínů. Do plánů skupiny zasvěcen nebyl a do jejích akcí se přímo nezapojoval, za ukrývání zbraní byl ale odsouzen do vězení, ve kterém strávil deset let.
Národní divadlo v Brně má novou operu. Jmenuje se Monument a jejím smutným hrdinou je autor obludného Stalinova pomníku, sochař Otakar Švec. Příznačné je, že jeho jméno přitom ani jednou nezazní. Dílo vzniklo v režii Davida Radoka, který byl hostem podcastu Na dotek. Podívejte se na krátkou ukázku z rozhovoru.
Materiálové studie o činnosti československých bezpečnostních složek v listopadu 1989 zahrnul historik a od roku 2017 poslanec za ODS Pavel Žáček do nedávno vydané knihy Jakešovo gestapo. Představuje důležitý zdroj poznatků a s dalšími klíčovými prameny, na jejichž publikaci se nezřídka rovněž podílel padesátiletý Žáček, tvoří nepřehlédnutelný dokumentační monument.
Totalita potřebuje vydírat lidi. Tátu taky vydírali, odnesl to, byl z něj nádeník na celý život a nás nepustili ke vzdělání, ale když jsme dostali rozum, byli jsme mu vděční, říká lékař Vladimír Pucholt. Než emigroval, proslavil se v Československu jako herec. Když se na toho kluka koukám, je to jiný živočich. O herecké kariéře jsem nikomu neříkal, popisuje. Včera převzal Cenu Vladislava Vančury.
„Říká se, že v Česku není hrdinství na pořadu dne, to je ale jenom teze,“ říká umělec Jiří Sozanský, autor monumentálního projektu Amnézie, jehož výtvarnou část nyní vystavuje Obecní dům v Praze. Zhruba šedesát velkých expresivních obrazů vystihuje osud devíti statečných mužů a jedné ženy, kteří se postavili totalitě. Přehlídka potrvá do 17. ledna 2020.
Cyril Höschl byl tak sprostý, že donášel na svoje přátele. Ti lidé mu v zoufalství svěřili svoje problémy, nechápu, jak to mohl udělat, říká režisérka a někdejší disidentka Monika Le Fay na adresu známého psychiatra. Ten na žádost o rozhovor nereagoval. Je legitimní se o tom bavit, Höschl je veřejně činný člověk. I já jsem ve 20 letech věděla, že si s StB nesmím zahrávat, vyhrožovali mi, dodává.
Část lidí zažívá úzkost a nejistotu z toho, jak se svět překotně mění, a snadněji naslouchá populistům a silným lídrům s jednoduchými hesly. Je to nebezpečné, myslí si ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek. Po revoluci jsme se hnali za byznysem a konzumem. Představa, že každý je zodpovědný jen za svůj úspěch, je ale pitomá, říká v rozhovoru, který jsme natočili ve spolupráci s Festivalem svobody.
Stavění otevřené Prahy, která volí osvíceně, proti Sudetům, které volí jen populisty, nemám rád. Sami populisté, jako třeba náš prezident, s tím pak rádi pracují, říká redaktor Respektu Tomáš Lindner, který pochází ze sudetoněmecké rodiny z Krušných hor. Nejzásadnějším problémem je, že odchází tolik mladých lidí pryč, upozorňuje v rozhovoru, který jsme natočili ve spolupráci s Festivalem svobody.
Karlovy Vary mohou být na hotel hrdé, tahle architektura, která vznikla v totalitě, má svoje kvality. Bazén Thermalu je jedinečný, ale je strašně smutné, že nefunguje, míní městský architekt Petr Kropp. Vědomí, že veřejný prostor je důležitý, je čím dál větší, říká v rozhovoru, který jsme natočili v rámci Sametového speciálu v Karlových Varech ve spolupráci s Festivalem svobody.
Herec Martin Myšička coby příslušník generace Husákových dětí vyrůstal v normalizační atmosféře. Ta přispěla k tomu, že se o politiku v době dospívání příliš nezajímal. Sametová revoluce mu ale, jak říká, otevřela oči, a tak se k ní o 30 let moudřejší vrací v rozhovoru pro Aktuálně.cz i v seriálu Bez vědomí, který 17. listopadu uvede HBO. Vyjadřuje se ale i k otázkám, které společností hýbou dnes.
Lidé po revoluci očekávali, že jim nový systém přinese blahobyt a jistotu. Ale spoléhat se na to, že za vás někdo převezme život a vyřeší problémy, úplně nefunguje, míní zpěvačka Lenka Dusilová. Jednodušší je mlčet a nic neříkat, já mám ale tuhle zemi ráda a záleží mi na ní, říká v rozhovoru, který vznikl v rámci Sametového speciálu v Karlových Varech ve spolupráci s Festivalem svobody.
Četba denního tisku dnes připomíná spíš listování některým z historických periodik: Otazníky nad smrtí Jana Masaryka. Hádka o maršála Koněva. Sovětská okupace jako dopravní nehoda… Až se člověk ptá, jestli od pádu komunismu už opravdu uplynuly tři dekády. Proč se vlastně pořád motáme v kruhu?
