To bylo dávno, před dvanácti sty lety, než do tohoto světa přišli lidé a příšery, dozvídá se jeden bard na začátku minisérie Zaklínač: Pokrevní pouto. Ten starý příběh je však okamžitě podezřelý. Proč chce někdo líčit baladu ze světa, jenž celý stojí na lidech a monstrech, bez jejich přítomnosti?
Má své vrtochy i bolístky, a tak je třeba ho opečovávat. Například pečlivě vybranými ročníky klaretu, které pak bude popíjet v soukromých tryskáčích cestou na misi. Superšpiona Orsona Fortunea povolává britská vláda, kdykoliv se svět ocitá v koncích.
Moskva. Agentura TASS je zplnomocněna oznámit, že 10. listopadu 1982 zemřel předseda prezidia Nejvyššího sovětu a generální tajemník ÚV KSSS soudruh Leonid Iljič Brežněv. Prvním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu byl soudruh Brežněv zvolen v roce 1964, aby se o dva roky později… a dost. Dost toho nechutného retra.
Pozoruhodné novele Moskoviáda ukrajinského spisovatele Jurije Andruchovyče dal v pražském Divadle X10 scénickou podobu režisér Dušan David Pařízek. Delirické putování fiktivního básníka kulisami Moskvy a hroutícího se Sovětského svazu, které mělo premiéru před Vánoci, je groteskním obrazem ruského světa a jeho imperiálního myšlení i působivou inscenací se silnou atmosférou.
Moderátor Cyril postává v zákulisí brněnského televizního studia od pasu dolů nahý. Kromě nové "rosničky" Andrey to nikoho nevyvádí z míry. Jeho kolegyně Radka má svých starostí dost - s tím, jak vypadá před kamerami, s tím, co si musí šňupnout, aby ustála každodenní ranní vysílání. Nový hraný seriál režiséra a scenáristy Jana Prušinovského bere diváky do nečekaných míst.
Někdy je potřeba rozkopnout dveře. Americký scenárista Brian Michael Bendis se do zkostnatělého světa mainstreamového komiksu opřel hned prvním slovem svého průlomového opusu Alias. To slovo se objevilo v úvodu více než 700 stran, bylo vykřiknuté zpoza dveří detektivní kanceláře a znělo: "K*rva."
O dvou odlišných životních cestách spojených přátelstvím od dětství a láskou k horám vypráví bestsellerový román Osm hor od italského spisovatele Paola Cognettiho. Jeho adaptaci, vloni vyznamenanou Cenou poroty na festivalu ve francouzském Cannes, tento čtvrtek začnou promítat česká kina.
S první řadou romantického seriálu Emily in Paris měla videotéka Netflix mimořádný úspěch. Ne u kritiků, což ani nebyl cíl, co do počtu zhlédnutí však diváctvo projevilo nebývalou přízeň. Ta neustává ani s nedávno zveřejněnou třetí sérií.
Japonský lékař a spisovatel Sósuke Nacukawa šel ve svém druhém románu na jistotu. Co mají lidé nejraději hned po knihách? Přece kočky. A tak napsal o mluvícím kocourovi, který zachraňuje knihy. Stejnojmenná bestsellerová próza, dle anotace vhodná pro čtenáře všeho věku, byla přeložena do více než třiceti jazyků.
Udělala tlustou čáru za způsobem psaní i hodnotami 19. století a položila základy moderní poezii. Pustá země básníka a pozdějšího laureáta Nobelovy ceny za literaturu T. S. Eliota, od jejíhož vydání letos uplynulo 100 let, v českých knihkupectvích už dlouho nebyla k sehnání. Vrací ji tam nový překlad Petra Onufera, který vydalo nakladatelství Argo.
Dívka s malým chlapcem se procházejí lesem, když najdou srnečka chyceného do pytlácké pasti. Než stihnou probrat, co s ním, objeví se charismatický myslivec, poznamená, že matku zvířete potkal stejný osud a že on se o malého i toho pytláka postará. Letošní vánoční pohádka České televize je od prvních scén úplně jiná než ty předešlé.
„Psát krátké dějiny antisemitismu je smělý plán, neboť antisemitismus má dějiny velmi dlouhé,“ říká německý judaista Peter Schäfer. Konstatováním začíná svou přehledovou knihu nazvanou právě Krátké dějiny antisemitismu, kterou v překladu Vlasty Reittererové nedávno vydalo nakladatelství Paseka.
Hudba ukrajinského skladatele Valentina Silvestrova se letos stala symbolem trpící země a snů o míru. Sborové dílo nazvané Majdan 2014, jehož novou nahrávku právě vydal prestižní label ECM, vykresluje historickou přímku ode dneška k událostem, jimiž dle autora současná tragédie Ukrajiny začala. To vše bez patosu, s účinkem o to silnějším.
Když začátkem roku francouzský spisovatel Michel Houellebecq vydal svůj nejrozsáhlejší román, označil ho také za poslední. Kniha zvíci v originálu sedmi set stran nazvaná Zničit, kterou teď v českém překladu Alana Beguivina publikovalo nakladatelství Odeon, uzavírá ve všech ohledech pozoruhodnou literární dráhu.
V pražském Dejvickém divadle mají nový divácký hit: „generační“ komedii Petra Zelenky nazvanou Fifty. Jejím hrdinou je architekt David, padesátník v porozvodové krizi a vztahovém zmatku, kterého v autorově režii s odzbrojujícím vtipem hraje Ivan Trojan.
Ruce lékařů pokládají na pult nemocničního sálu právě narozené dítě. Pak ale zdravotník řekne matce, že na takto zvráceném světě miminko být nechce. A vrátí ho zpět. Jedna z prvních scén snímku Bardo, který je k vidění na Netflixu, napoví o novince talentovaného režiséra a nepříliš zdatného scenáristy Alejandra Gonzáleze Iñárritua takřka vše. Opět jde o film, který lze jen milovat, nebo nenávidět.
Mladá dívka stojí před mikrofonem a zpívá. Přísná žena za klavírem však není spokojená. Učitelka Cissy Houstonová ví, že její dcera má talent. A proto ho musí doplnit drilem. Ten se brzy vyplatí, do malého klubu v americkém New Jersey zavítá slavný hudební manažer Clive Davis a protagonistka snímku Whitney Houston: I Wanna Dance with Somebody si může začít plnit sny.
Děti si je vybírají v obchodě. Mluví na ně přes sklo, ukazují prstem a prosí rodiče, aby jim jednoho koupili. Jako domácí zvíře. A ty děti se místo ve škole učí distančně, přes tablet. Jako za koronaviru. Akorát že v románu Klára a Slunce spisovatele Kazua Ishigura novodobé zverimexy prodávají roboty. A místo pandemie jsme v blízké budoucnosti.
Dvacátý pátý prosinec, porodnice a tři páry v očekávání, taková je výchozí situace tragikomedie Babyboom slovenské autorky Zuzy Ferenczové. Její českou premiéru s veškerou péčí a smyslem pro řemeslo nastudoval režisér Ondřej Sokol v pražském Činoherním klubu.
Vesele lze žít také v demotivujícím prostředí, pokud má člověk odvahu dělat si blázny úplně ze všeho, pochopitelně i sám ze sebe. Do této maximy se dá shrnout poselství režiséra a výtvarníka Karla Fuksy v nedávno vydaném memoáru nazvaném Bůh je z Brna. Otázkou zůstává, nakolik je ono veselí uzavřeno v branách města a doby, kdy se odehrálo.
