Kamera hledí na sluncem zalité květy denivek. A brzy se na scéně objeví i král mezi pěstiteli těchto květin z čeledě asfodelovitých. Ale netřeba se bát: Clint Eastwood se po mnoha letech nevrátil před kameru, aby si zahrál šlechtitele.
Mohla to být událost. Český režisér natočil knihu uznávaného britského spisovatele, nominovanou na prestižní Man Bookerovu cenu, a do hlavních rolí obsadil přední evropské herce.
Nová inscenace pražského Národního divadla nazvaná Za krásu je sice věnovaná velké osobnosti české kulturní historie Karlu Hugovi Hilarovi, o životopisné drama se ale nejedná. Spíš o scénickou esej. A třebaže je uváděna na alternativně profilované Nové scéně, má klíčový význam pro současného šéfa činohry Daniela Špinara.
Doménou italské režisérky Alice Rohrwacherové jsou zázraky. Jmenoval se tak její pozoruhodný druhý film a v novince Šťastný Lazzaro, kterou nyní promítají česká kina, také hrají prominentní roli zázračné skutky.
Doba zaplavená historií šílí. Dokonce se zdá, že prožíváme podobnou fascinaci dějinnými souvislostmi jako v době vrcholného historicismu druhé poloviny 19. století. Neseme s sebou veškerou zátěž dějin, a možná proto nejsme schopni vyhlédnout ven a uvidět to, co přichází. Dějiny jsou současná evropská nemoc, z níž se ne a ne vyléčit, a tak se zdá, že se zase připozdívá, že zase bude hůř.
Skleněný pokoj, který režisér Julius Ševčík natočil dle románu Simona Mawera, je řemeslně dobře natočený snímek, působí ale spíš jako skica. Karel Roden na plátně stráví mezi 5 až 10 minutami. "Je to zvláštní případ filmu, který je totální produkt, ale není komerční. Není tam akce, není extra erotický, je hrozně jemný a na základě jemnosti vás má přitáhnout k něčemu většímu, jako jsou dějiny nebo historie postav. A to tam chybí," hodnotí kritik Kamil Fila.
Skleněný pokoj je ambiciózní české drama natočené ve dvou jazycích. Do kin vstoupil minulý týden. Poslechněte si, jak ho hodnotí filmový kritik Kamila Fila.
Romány kombinující tvůrčí představivost s věrným popisem historie jsou v oblibě už desítky let. Touha balancovat na hraně mezi Pravdou a Básní, jak daný rozdíl pojmenoval Goethe, je zjevně opojná.
Stává se to i v lepších rodinách: člověk se opije, zkouří a nic si nepamatuje. V neděli, tu úplně první, kdy se zapíjelo stvoření světa, se to přihodilo i Pánubohu.
Najít na střeše světa dávnou praárijskou rasu, poohlédnout se po odolných plodinách, které by se mohly uplatnit při plánované expanzi třetí říše na Východ, a prodat Tibeťanům nějaké ty kulomety se pokusila německá "vědecká" expedice do Tibetu.
Existují přinejmenším dva důvody, proč je obtížné přijmout letošní rozhodnutí americké akademie udělit Oscara za nejlepší film Zelené knize.
„Vedle úžasného smyslu pro řád, který jsem načerpal z hudby, jsem také pochopil hodnotu nesmyslu,“ prohlásil jednou rakousko-britský klavírista Alfred Brendel.
Když před deseti lety zemřel Michael Jackson, celý svět oplakával geniálního amerického zpěváka, tanečníka a hitmakera. Jenže pod příběhem krále popu, jak se mu přezdívalo, je zjevně skrytý ještě jeden, který Jackson i jeho blízcí roky popírali. Je to příběh muže, který využil výsostného postavení a bohatství k tomu, aby sexuálně zneužíval malé chlapce.
Pravděpodobně ne náhodou pražské Divadlo Na zábradlí načasovalo svou nejnovější premiéru na kdysi zprofanovaný svátek, Mezinárodní den žen.
„Umělecký život v Moskvě je tvrdý. Jakmile odjedete, nejste – zavře se nad vámi voda a přestáváte existovat,“ píše ve své autobiografii malíř Viktor Pivovarov, spoluzakladatel moskevského konceptuálního umění, který už bezmála čtyřicet let žije v Praze.
Koncem ledna obletěl média manifest, jehož první věta zněla: „Myšlenka Evropy je v nebezpečí.“ Podepsalo ho třicet světových intelektuálů včetně Milana Kundery.
Zelená kniha je životopisné komediální drama, které vyhrálo Oscara za hlavní film, herce ve vedlejší roli a původní scénář. Jde o hladivý, příjemný film, který nikomu neublíží, tvrdí filmový kritik Kamil Fila.
Kina začala promítat Zelenou knihu, životopisné komediální drama, které získalo Oscara pro film roku. "Jde o hladivý, příjemný snímek, který nikomu neublíží," tvrdí kritik Kamil Fila. Odehrává se v době, kdy v USA do jisté míry stále fungovala segregace. Hlavní hrdina vozí svého zaměstnavatele, slavného černošského pianistu, po americkém Jihu. "Je to film o tom, jak se z někoho, kdo byl vychován k rasistickému chování, stane tolerantní člověk. Polidští se a zkultivuje," dodává Fila.
Poslední film ze série Avengers loni stanovil rekord v počtu superhrdinů, které lze vměstnat do jednoho snímku. To číslo se pohybuje okolo dvou tuctů. Ale jedné superhrdinky si tehdy nejspíš všimli jen komiksoví fanoušci. A přitom, jak nyní ukazuje snímek Captain Marvel, který právě hrají kina, je to ta nejmocnější ze všech.
Nikdo nechce být škatulkován jako mladší sestra někoho úspěšnějšího. Letos třiatřicetileté Solange Knowlesové, která právě vydala nové album When I Get Home, ale toto označení zůstane nejspíš do smrti.
