Tomáš Jeřábek se oproti jiným hercům před kameru dlouho nehrnul. I za cenu nezaplacených složenek tíhl hlavně k alternativnímu divadlu a proslavil se až jako zlý bankéř z reklamy. Až pak přišly role natvrdlých lenochů nebo krutých sadistů. Nejnověji hraje v minisérii Volha z prostředí normalizační Československé televize. V rozhovoru mluví o své cestě z učňáku na DAMU i o pozdním rodičovství.
Vždy věděla, že napíše knihu o Sibiři. Nebo o ní natočí film. Nikdy ji sice nenavštívila, ale osud její rodiny, která byla v roce 1941 s tisíci dalšími deportována do sovětských lágrů, provází litevskou autorku Jurgu Vilė celý život. Jak říká: jako kdyby s geny zdědila i všechna traumata příbuzných.
Měli bychom vědět, že věty mohou fungovat jako zbraň. Debatovat s někým, kdo vyzývá k násilí, kdo podporuje ruskou genocidu na Ukrajině, nemá smysl. Jen to pomáhá v šíření odporného.
Než po něm roku 1956 vystřelili Rusové, ředitel maďarské tiskové agentury vyslal do světa zoufalou depeši, že „zemřeme za Maďarsko a Evropu“. V jeho očích Rusové útokem na Budapešť napadli celou Evropu. O necelé tři dekády později tou scénou spisovatel Milan Kundera začal svou nejslavnější esej. Nyní ji poprvé vydává česky.
Aplikaci TikTok už využívají téměř dva miliony Čechů, zejména mladí. Před bezpečnostními riziky této čínské sítě varoval český úřad pro kybernetickou bezpečnost. Úřady i soukromé firmy v Česku proto začaly svým zaměstnancům používání aplikace zakazovat. Obavy ale rostou po celém světě. Kromě odesílání dat uživatelů do Číny je nebezpečím i šíření výzev, které vedou až k sebevraždám dětí.
To, čeho jsme svědky, je autocenzura. Lidé se bojí vyjadřovat nahlas, protože je to nikdo nenaučil. Chybí jim sebevědomí, neumí se brát za své věci, nedůvěřují si s partnerem, neumí obhájit své postoje.
Když se o někom řekne, že dokázal přežít každý režim, obvykle to znamená ohebnou páteř. Dirigent Václav Talich, který prakticky celou první republiku vedl Českou filharmonii, sice prošel hned dvěma totalitami, zaplatil za to ale zdravím a pověstí.
Každou nešťastnou lásku bych vyřídila tím, že bych ji popsala. Když trápení dáte tvar, odejde to z vás, konstatuje prozaička a scenáristka Eva Kantůrková. „Spisovatel se pokouší věci přesně formulovat, vlastně je v písemné podobě vytvoří a tím se jich zbavuje, přestávají ho strašit. Téma a postavy odejdou do knihy a já můžu jít dál,“ říká v rozhovoru.
Tři bývalí squateři podávají svérázné svědectví o tom, co v 80. letech minulého století zažili v Západním Berlíně. Úkolu se zhostili se značnou dávkou sebereflexe a humoru.
Ani v těch nejnebezpečnějších situacích neztrácel palubní střelec čs. perutě RAF Eduard Šimon humor. Kolegové si ho za války vážili i kvůli mimořádné odvaze. Po komunistickém puči však byl z armády vyhozen a 15. října 1949 za dodnes ne zcela jasných okolností zahynul při přestřelce s příslušníky SNB. Ve druhé polovině 60. let byl na popud jeho manželky Emilie případ znovu prošetřován.
Za popírání katyňského masakru Obvodní soud pro Prahu 7 potrestal bývalého místopředsedu KSČM Josefa Skálu osmiměsíční podmínkou se zkušební dobou na pět let. Dalším dvěma obžalovaným - Vladimíru Kapalovi a Juraji Václavíkovi - uložil stejné podmíněné tresty. Obžaloba tvrdí, že muži na kanálu YouTube zpochybňovali, že katyňský masakr spáchali Sověti. Verdikt není pravomocný.
Pogromy, genocidy, holokaust, těm temným skvrnám dějin obvykle předcházelo plíživé a všeobecně rozšířené zbavování určité části společnosti atributů lidství. Mechanismus se v historii opakoval tolikrát, že stojí za to ho připomínat. V některých státech funguje dodnes.
Osudy politických vězeňkyň inspirovaly novou knihu, kterou Petra Klabouchová vydá 23. března u příležitosti Velkého knižního čtvrtka. Vypráví v ní nejen příběh žen, jež se v 50. letech staly obětí politických procesů, ale také jejich dětí. Ty skončily v útrobách systému nebo třeba mrtvé v hromadném hrobu obětí komunistického režimu v rohu Ďáblického hřbitova.
Osud kunsthistoričky Růženy Vackové a především duchovní sílu, s níž snášela bezmála šestnáctileté komunistické vězení, nekonvenčně přibližuje nová inscenace divadelního spolku Jedl. Herečka a scénáristka Lucie Trmíková ji nazvala Ženy, držte huby!, režíroval Jan Nebeský a uvádí ji studio pražského Švandova divadla.
Dvě disidentské aktovky v jednom večeru spojí liberecké Divadlo F. X. Šaldy. Na malé scéně uvede Audienci od bývalého prezidenta Václava Havla a volně navazující Příjem od Jiřího Dienstbiera, což byl mluvčí Charty 77 vězněný za činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, po revoluci pak ministr zahraničí i senátor.
Praktiky totalitních režimů jsou neměnné, zastrašují, unifikují, násilně podřizují lidi své ideologii. Největší zájem mají o ty, co jsou vidět. Ve stalinistickém a později chruščovovském Rusku to byl skladatel Dmitrij Šostakovič. Muž v mnohém rozpolcený, v zásadě však pevný. Inscenace Hukot času, která tematizuje jeho příběh, slouží jako modelový příklad střetnutí umělce s mocí.
Bývalý komunistický předseda vlády Lubomír Štrougal zemřel ve věku 98 let. Působil také ve funkcích ministra vnitra a ministra zemědělství. Jeden ze symbolů normalizace byl více než 30 let členem vedení komunistické strany a 19 let stál v čele federální vlády. Štrougal dlouhodobě trpěl vážnou duševní poruchou, neúčastnil se soudu o jeho spoluvině na zabíjení lidí na hranicích.
V 50. letech minulého století byla odsouzena v politickém monstrprocesu, odmítla žádat o milost a žalář neopustila 15 let. Osud historičky umění a dlouholeté vězeňkyně komunistického režimu Růženy Vackové připomíná nová inscenace jednoho z nejoceňovanějších současných divadelních souborů Jedl.
Bojovali proti totalitě, podepsali Chartu 77, komunisté je za to posílali do vězení, některé šikanovala Státní bezpečnost. V prezidentských volbách budou nyní disidenti vybírat mezi dvěma kandidáty spjatými s režimem, který je pronásledoval. "Zkušenost s disentem nás naučila rozhodovat se v obtížných situacích. Babišův způsob je podobný zpracovávání lidí estébáky," prohlašují.
Lidé, kteří je blíže poznali, neřekli Jitce a Květě Válovým jinak než „holky“. To slovo vyjadřuje důvěru, jakou k životu i práci kladenských sester chovalo okolí. A zdůrazňuje cosi jako jejich trvalou přítomnost, ačkoliv Jitka zemřela roku 2011 a její dvojče Květa o 13 let dřív.
