Historička Annabelle Hirschová představuje západní dějiny žen ve stovce drobných předmětů. Její mozaika esejů ukazuje, jak důmyslně si ženy vytvářely autonomní prostory v klášterech či u spiritistických stolků. Od pravěké stehenní kosti až po symboliku rudé rtěnky sleduje ambivalentní cestu k emancipaci, kde se z užitkového předmětu mohl během okamžiku stát nástroj politické revoluce i sebeobrany.
V momentě, kdy cítíte, že už nějaký čas balancujete na hraně, zkuste na chvíli popřemýšlet nad tím, kdo vám přijde na pohřeb. Tuhle větu mi před pár týdny řekl během rozhovoru kariérní kouč topmanažerů Jaroslav Němec.
Laureátem Ceny Toma Stopparda 2024 za původní, knižně nevydanou esej v českém jazyce se stal hudebník, publicista a spisovatel Vladimír Merta. Absolvent Filmové a televizní scenáristiky a režie na FAMU uspěl s esejí nazvanou Mrazivá mystika války. Ocenění mu jako součást oslav 20. výročí svého založení udělila Knihovna Václava Havla. V pátek o tom informoval pořadatel Pavel Hájek.
Barbieland, nebo chcete-li rajská zahrada rovných práv, vyřešených otázek feminismu, ženské sounáležitosti, světa, kde mají všechny ženy stejné podmínky nejen s muži, ale i mezi sebou, a idylky rovnoměrné porce práce a zábavy, se nekoná. A střet s reálným světem může bolet.
Než po něm roku 1956 vystřelili Rusové, ředitel maďarské tiskové agentury vyslal do světa zoufalou depeši, že „zemřeme za Maďarsko a Evropu“. V jeho očích Rusové útokem na Budapešť napadli celou Evropu. O necelé tři dekády později tou scénou spisovatel Milan Kundera začal svou nejslavnější esej. Nyní ji poprvé vydává česky.
Ve věku 93 let zemřel tento čtvrtek německý básník Hans Magnus Enzensberger. S odvoláním na nakladatelství Suhrkamp o tom informovala agentura DPA. Enzensberger býval považován za jednoho z nejvýznamnějších německých intelektuálů, s Günterem Grassem, Martinem Walserem nebo Heinrichem Böllem patřil k nejdůležitějším postavám tamní poválečné literatury.
Západ svaluje vinu za ruské válečné zločiny jen a jen na Vladimira Putina. Aby to mohla být pravda, musel by ruský národ vypadat alespoň o něco lépe než jeho lídr.
Když se začala objevovat první svědectví o tom, jaké inferno rozpoutala ruská armáda v Buči, ztratilo mnoho lidí hrůzou slova. Přední ukrajinský básník, spisovatel a překladatel Jurij Andruchovyč je naopak našel. Zdeptaný děsivými zprávami napsal bezprostředně poté text nazvaný Po Buči. Zde je jeho český překlad.
Rusko se nikdy nepokusilo vyrovnat se svým šílenstvím tak, jako to udělali Němci. Staré běsy žijí na východě dál. A válka proti Ukrajině ukazuje, jak snadné je kdykoli znovu probudit.
Jelikož finlandizace byla pro Sovětský svaz příběhem úspěchu, je jasné, že Rusko chce její doktrínu opakovat. Ideální by pro něj bylo finlandizovat celou Evropu.
Když Kreml chystal přepadení Ukrajiny, používal jako jeden z argumentů dějiny. Aktuálně.cz přináší překlad eseje amerického historika Timothyho Snydera nazvané Normálnost kyjevských dějin - trocha historie nám může pomoci nahlédnout za mýty, která odkrývá manipulace, jichž se Moskva při výkladu dějin z ideologických a politických důvodů dopouští.
Sotva se někdo v tak mladém věku může stát tak dobrým žurnalistou. Sotva kdo může tak rychle získat takový rozhled v tolika oborech. A už vůbec si nelze představit, že by někdo v revolučním kvasu zvládl tak dobře dávkovat uměřenost s revolučností. A přece to všechno jeden muž dokázal.
Někdo ve stáří vůči mladým znejistí, jiný usoudí, že za jeho časů bylo lépe. Ale pak je tu Salman Rushdie. "Naše generace svůj čas nevyužila nejlépe," říká slavný spisovatel a držitel Bookerovy ceny. "Podle mě je správné se veřejně omluvit za ten ekologický, fanatický, oligarchický svinčík, který po sobě zanecháváme," vzkazuje studentům.
České země si zcela nepodmanili ani prvorepublikoví revolucionáři, ani stalinisté, ani osmašedesátníci. Plně osud národa ovládli až normalizační komunisté, kteří včas odhodili rudou knížku.
Slavný americký režisér Martin Scorsese v eseji pro časopis Harper’s Magazine kritizuje streamovací platformy a současnou podobu filmového průmyslu. V článku nazvaném Il Maestro, jímž skládá poctu klasikovi italské kinematografie Federicovi Fellinimu, osmasedmdesátiletý držitel několika Oscarů popisuje, jak videotéky podle něj negativně mění obor.
Exhibicionista, dekadent, islamofob, „obyčejný prasák“, misogyn, frustrovaný stárnoucí bílý muž či obhájce konzervativních hodnot, které už hodnotami dávno nejsou. Čtyřiašedesátiletý Michel Houellebecq, toto zlobivé dítě současné francouzské i evropské literatury a autor úspěšných románů Elementární částice, Mapa a území nebo Serotonin, už dostal nepočítaně jmen.
Existuje literatura, která čtenáře povzbuzuje, a pak existují knihy jako ta, která v českém překladu právě vyšla francouzskému filozofovi Bernardu-Henrimu Lévymu. Nešetří nikoho. Na necelých 100 stranách eseje o pandemii koronaviru kritizuje prakticky všechny za všechno, co letos udělali.
V Británii příští rok vyjde sbírka dosud neznámých esejí o Středozemi od anglického spisovatele J. R. R. Tolkiena, autora světoznámých románů Hobit a navazující trilogie Pán prstenů. Podle nakladatelství HarperCollins kniha umožní čtenářům lépe poznat, jak spisovatel tvořil svůj bohatý fiktivní svět. Informoval o tom list The Guardian.
Pokud má naše společnost nabízet všem lidem svobodný život, neobejde se bez toho, abychom se všichni v zájmu celku dobrovolně omezovali. "Naprostá svoboda nemůže stvořit žádné kladné dílo ani čin, zůstává jí pouze záporné konání, je to pouhý běs zanikání," připomínal už Georg Wilhelm Friedrich Hegel.
Každou krizi - virovou, ekonomickou, migrační - vždy doprovází ještě jedna další, informační. Expertům ani politikům se nebude dařit, dokud nepochopí, že ani pravdivé informace samy o sobě úspěch nezaručí. Informovat lidi správně ještě neznamená informovat je dobře. A už vůbec to neznamená získat je na svou stranu.
Kultura vymazávání a mizení. Nebo spíš mizení kultury? O co vlastně bojujeme, když se společnost zuřivě pere o výklad nedávných dějin? Těch, z kterých se rodily ty současné, jež se píšou právě teď v divokých identitárních přestřelkách? A jak daleko, od čeho a od koho se vlastně ještě vůbec můžeme emancipovat?
